Jaroslav Rudiš, tvář naší čerstvé literatury a jak to tak vypadá, tak tvář velmi zajímavá. Debut Nebe pod Berlínem si získal srdce či spíše duši mnohých čtenářů a vedle toho i Ortenovu cenu a cenu Nejkrásnější kniha. Kladné ohlasy si získala i komiksová trilogie Alois Nebel (kde to sice podle mého šlo s každým dalším dílem trochu dolů, což bylo možná způsobené tím, že to, čím mě první díl upoutal, přešlo postupně v trochu jinou pointu), dramatický kousek Léto v Laponsku či knížka Grandhotel následně zfilmována do podoby také úspěšného filmového snímku a nakonec tu máme jeho z tisku ještě teplý kousek Potichu. A dny vánoční pohody jsem se rozhodl okořenit Rudišovou pohodou berlínskou - měl jsem tuhle knížku v poličce skoro deset měsíců, ale věděl jsem, že jednoho dne mi na ní sedne nálada úplně nejlépe. A to bylo předevčírem :)

Nevím, zda je to určitou mírou sugestivnosti vyprávění, ale připadá mi, jako bych byl na stejné vlně se způsobem Rudišových příběhů. Slabost a ohromnou poetiku shledává v železnici a čemkoliv kolejovém, vážnou situaci dokáže zcela obrátit asociací s nějakou náhle vytanutou malicherností a sebemenší detaily skýtají prostor pro sebevětší myšlenkové motance. Příběhy a historkami, tím také sám žiju a neskutečně si vychutnávám jejich poslech, absolvování či vyprávění. Podobně se mi zamlouvá železnice - nevím, co konkrétně - jestli nádraží, nebo koleje v krajině, nebo lokomotivy, nebo ta zvláštní vůně a zvuky, anebo ta koordinace člověka, stroje a dopravy, kdy se po dvou kovových linkách kolejí musí v tom i druhém směru prostřídat různě rychlé a dlouhé soupravy, anebo to je tím, že po vlaku lze za jízdy v klidu chodit, v jídeláku jíst a v lůžkáči lehnout, anebo ten nepořádek kolem nádraží, anebo ten pořádek v nepořádku kolem nádraží... nevím, asi od každého něco, a i kdyby od každého málo, tak to je podpořené tím, že každá jízda vlakem je pro mě v něčem zážitkem a velmi často pak skýtá i nějakou story, která se snad jinde než ve vlaku stát ani nemůže.

S metrem je to podobné, přestože tedy znám mnohem větší metrové fanatiky (http://metroweb.cz), za nadšence se považuju taky. Ano, metro sice nemá jídelák, ale jíst se tam dá taky (byť piktogramy asi mluví jinak) a spát zrovna tak (byť bych tam asi nikdy neusnul). Metro má však o to hmatatelnější působení v tom smyslu koordinace - kdy se soupravy střídají na nástupištích každou minutou a každý zásah do provozu je nutné nějak obejít, aby se kolo linek točilo pořád. Ten tunel a mikrosvět, který vždycky vznikne ve vagónu, ten může vypadat pokaždé stejný, ale co jízda to nová stránka příběhu. Koneckonců, nemusím chodit tak daleko, abych tu nevzpomenul svou historku s "agentem", která se stala v létě - sice v tramvaji, to ale na věci moc nemění :)

A Nebe pod Berlínem je především vyprávění o lidech, místech a vzpomínkách. Kniha sama je v anotaci položena za "rockové příběhy z berlínského metra". Vskutku - celá je psaná velmi svižně, přirozeně stylem i jazykem. Děj uhání dopředu, skáče z jedné myšlenky, vzpomínky a asociace na druhou - jsme v bufáči u nástupiště Friedrichstrasse, najednou se ocitáme v Berlíně před čtyřiceti lety, nato v Praze před patnácti lety a pak na česko-německém pohraničí před pěti lety. Vše navazuje tak, jak vyplývá z řečeného, postavy jsou zmiňovány či se objevují tak, jako se v metru střídají stanice. Zavání to skutečně písňovým textem, jakož i sama knížka v sobě obsahuje nejeden odkaz na hudbu - na Beatles, Davida Bowieho, Iggyho Popa, Rolling Stones, Boba Dylana nebo skupinou "Drobný za bůra" či berlínskou "Pozor, vlak!".

Hlavní hrdina románu, třicetiletý učitel Petr Bém, se rozhodne změnit rytmus svého života - ve skutečnosti utéct a spálit mosty. Vydává se do Berlína, kde nachází parťáka Pancho Dirka (který má vlastní typologii fází balení a kategorizaci dívek, z nichž nejvýhodnější jsou ty ve stand-by režimu), s nímž dají do kupy kapelu U-Bahn - podle toho, že se potkali v úbánu, a taky že to je o potemnělosti, hluku a rychlosti, tedy přesně o tom, co punkrock potřebuje. K sobě přiberou ještě dvoumetrového vazouna, jemuž jde ze všeho nejvíce o postoj a který si říká Atom (což je asi to jediné, co ho poznamenalo ze studia jaderné fyziky). A jejich kapela se celkem slušně rozjede. Hlavní hrdina vedle toho záhy najde i přítelkyni, blonďatou Katrin, která když se kouká z okna, stoupá si při tom na špičky, dává ruce v bok, vypíná prsa a má ruce zaťaté v pěsti... stejně jako je zatíná, když běží na tramvaj... nebo když se miluje...

"Günter vypráví, že hopsala, zakopla, skulila se přes hranu nástupiště, zrovna když do stanice přijížděl jeho vlak, lidi ječeli, lidi vždycky ječí, až když je pozdě, voči měla ještě malý, ale stačily ho probodnout, jak byly vyděšený, a když policajt s doktorem vylezli zpod vagonu a sundali si rukavice, tak policajt, takovej mladej kluk to byl, řekl, že ta holka poslouchala Britney Spears, že byl taky se slečnou na jejim koncertě, že to za moc nestálo, ale že se s přehrávačem vůbec nic nestalo, a doktor řekl, že je neuvěřitelný, co všechno tyhle věci dneska vydržej."

Vše se odehrává v Berlíně, tedy téměř vše a když ne, tak se aspoň odtamtud do světa vydávají myšlenky a vzpomínky - na berlínské periferie jako třeba Hönow, kde jen jen pár paneláků, rybník a nic a končí tam úpětka, do Brém, ze kterých pochází manžel Katrininy sestry, k polským hranicím, kde žila Katrinina babička, do Čech, ze kterých pochází Petr a přes které jeho strýc z x-tého kolena utekl do západního a kde byla jednou na výletě Katrin, ale kromě vodovaté fialové zmrzliny si pamatuje jen václavák a vyprávění o tom, že se na něm osmašedesátém střílelo, na Island, kde se svým předešlým klukem Katrin strávila týden a kde když povolili prodávat pivo s obsahem více než 2,25%, sledovali to tam reportéři ze Švédska a Dánska a chtěli udělat rozhovor s prvním zákazníkem, co si to pivo koupí, ale přišel tam malíř, kterej si koupil jen vaječňák, protože mu bylo blbě od žaludku, a pak sebou na náměstí plácnul o zem a byl hotovej... a kde mají jediné muzeum penisů na světě...

Vyprávím, že jsem si prohlížel lidi. Ženy tenkrát nosily plastikové kabelky a všichni chlapi měli v zadních kapsách kalhot zastrčené žluté nebo červené umělohmotné hřebeny a na nohách páskové sandály, jaké jsem nikdy nikde neviděl. A podle toho jsme pak v Praze vždycky poznávali kružítka.
"Koho?"
"Kružítka."
Vysvětluju, že tak jsme říkali těm, kdo se procházeli po Karlově mostě a pocházeli z endéer. Kvůli tomu obrovskému znaku na vlajce - kružítko, kladivo a kolem omotaný klas. To se nám s bráchou líbilo a naše kapela si právě tenhle symbol vzala jako logo... a slavili jsme s tím něco jako úspěchy. Říkám Katrin, že jsme se jmenovali Drobný za bůra a hráli pod východoněmeckou vlajkou, protože znak endéer vyjadřoval spojení inteligence a síly, stejně jako naše muzika.

V Berlíně, ve městě, které bylo rozdělené, východní mapy měly na místě západního Berlína bílé místo jako po kráteru, kde zabetonovali tunely úbánu, ale pár linek ze západního se muselo nechat, a tak křižovaly stanicemi a pod ulicemi východního. A tam, na těch opuštěných stanicích, byli kluci ze samopalama, na který se holky ve vlacích ze západního culily, ukazovaly jim plechovky vod coca-coly, aby jim ukázaly, vo co na východě přicházej, a na sklo lepily žvejkačkou papírky s nápisama jako Miluju tvou bouchačku a přidávaly polibky, a když bylo marod víc uklízeček, tak já musel pak v depu votírat ze skla rudou rtěnku a to jde strašně těžko, na to musíš vzít chemikálie..."". Zkrátka města, kde byla města dvě - západní, které bylo obklopeno "východem", a východní, kde žili ossis. Východní Německo, ke kterému jsme v tehdejším Československu měli blízko; východní, kam z USA "emigroval" Dean Reed, který se pak poflakoval po východním, Československu, Polsku a kdo ví kde, aby ho pak v osmdesátémšestém našli utopeného ve Východním Berlíně... A pak se to zase spojilo, rozdělené a zase spojené město, rozdělené a zase spojené kultury - ossis a wessis jsou koneckonců prý navzájem rozeznatelní pouhým pohledem ještě stále i dnes. Je to ten Berlín, kde míra spotřebovaného kebabu vede 3:1 oproti spotřebě hamburgerů.

"Koleje jsou pro město bytostně důležitý. Nemyslím jen dopravně, že tady nevidíš takový zácpy, ale hlavně proto, že tohle město drží díky kolejím pohromadě. Koleje ho držely pohromadě i potom, co lidi selhali a nechali ho rozpadnout na kousky." ... Günter vyfoukne kouř a řekne, že to měřím dobrým vokem, ale ať si ty linky představím jako dráty, třeba jako bajpásy, který držej při životě dusící se srdce Borise Jelcina, aby mohlo kopat. Říká, že kdyby těch linek nebylo, tak tohle město se rozpadne ještě víc, než ve skutečnosti je, a dávno nedejchá, že prý je to úbán, co drží Berlín pohromadě, a že prý rozhodně ne lidi.

Lidi tady totálně selhali. Kdyby se lidi drželi kolejí, nemuselo by k těm nešťastnejm událostem minulýho století vůbec dojít.

Když TO prý začali v srpnu jedenašedesátýho stavět - zeď Günter pojmenovává vždycky jako TO, nikdy ne jako zeď -, tak když TO tačali stavět, hned přestřihli linky úbánu a esbánu, protože to jsou městský žíly. Günter vzpomíná, jak na nástupištích rozestavěli kulometčíky, vytrhali koleje, zazdili vchody a začali míchat beton.

"Voni nemíchali obyčejnej beton, co se z něj sekaly paneláky, ale poctivej, válečnej, bunkrovej. Na takovej bunkr hodíš z pěti kilometrů pětisetkilovou bombu, a co se stane? Nic. Dole jim maličko napráší do kafe," vykládá Günter, co mu vyprávěl jeho bratranec betonář, kterého povolali ze stavby domů na východě na stavbu TAMTOHO...

"Rockové příběhy z berlínského metra" - Berlín i rock bychom měli a teď ta zbývající polovina. Metro, aneb berlínský U-Bahn alias úbán. Jím je knížka protkána od začátku do konce. V úbánu Petr potkal Pancha, nazvali tak svou kapelu, v úbánu Petr hrával na kytaru, v úbánu měli koncert, u úbánu dělá půlka rodiny Katrin, v úbánu člověk pozná město, čtvrtě a jeho lidi... Celé vyprávění je protkáno sledem, ehm, vyprávění - vyprávění ústního v podobě historek a úvah, vyprávění vnitřního v podobě vzpomínek. A historky, úvahy a vzpomínky tam má každý. Každý, kdo tam do jednoho vyprávění nastoupí a pak z něj zase vystoupí...

"Jednou mi takhle na Potsdamer Platzu vystoupil starej nahluchlej dědek. Vůbec netušim, jak votevřel dveře, ale vystoupil. Policajti byli hned auf, samopaly vodjištěný, a von chodil po nástupišti, a jak šlapal, tak za sebou v tom prachu nechával stopy jako Neil Armostrong na Měsíci..."

Igor, ruský Žid, který utekl z Moskvy a nemá rád ani Rusy, ani Němce a to hlavně ty západní... Günter, fíra úbánu, který drží rekord mezi berlínskými - na kontě má už pět přejetých lidí. A z rukávu srší podzemní historky a legendy, jakož i to, že ti přejetí ho pořád pozorují a že je furt vidí na nástupištích... Malíř Rudi Drescher, který ve stanicích úbánu kreslí krajinky Saského Švýcarska a věrnost barev si uchovává v hlavě právě díky odstínům barevně pestrých stanic... Máme tu tucty zkrachovalých herců, spokojených i nespokojených cestářů, flegmatickéch fírů úbánu i sbánu, máme tu stand-by dívky i děvky, máme tu islandské umělce, párek lesbiček s dvanácti kočkami, tramvajáka, který balí sousedky po telefonu, laboratorní výzkumníky, kteří analyzují štěrk pod pražcema na újedničce, kterej v sobě nese celou stoletou historii a taky starý tyčky a obaly od lízátek, o který hned projevil zájem sběratel z Lünebergu... a další bezpočty historek o východních Němcích, co si do piva lejou barevné sirupy a žili s napulírovanými trabanty... nebo o tajných řečech v kuchyni, u kterých je nutné pustit digestoř, aby to sousedka neslyšela... nebo o atentátu na Závod míru... Každý z nich má svou historku, či každá historka má někoho v hlavní roli a celé tohle vyprávění uhání s nadhledem vypravěče a volností metafor a asociací dál a dál...

A tohle zkrátka můžu... jen tak plynoucí vyprávění - týkající se ještě k tomu kolejí - o pitoreskních postavičkách, jejich historkách a to celé protkané smyslem pro vhodný detail, jímž se vyprávění vždycky odpíchne zase o kousek dál, a to detail podpořený až perverzní encyklopedičností všech obsažených informací - každá jedna historka tam může působit neskutečně absurdně jakož i "neskutečně skutečně". To vše jaksi na pozadí a zejména realizovaně skrze historky rámované otazníkem konfrontace minulosti-přítomnosti-budoucnosti a života a smrti v nebi, které má Berlín i tam dole. A jako bonus knížka na svém konci obsahuje průvodce po čtvrtích Berlína, historii jeho městských železničních drah a informace o tom, kde se stavit napít nebo pokecat...