Začátek srpna se blížil... a konec mého putování po pracovních pohovorech se tehdy naopak spíš oddaloval - ne, že by nabídek bylo málo, to naopak. - horké favority na budoucí místo jsem měl vybrané, ale chtěl jsem to všechno pěkně projít - poznat, co všechno vlastně k dispozici je a není. A když už jsem prošel vše, co jsem chtěl, a vybral, bylo to o vyplňování dotazníků, posílání fotek - no, samé papírování. A byl teda zkrátka začátek srpna a termín prvního turnusu na Snooker Camp klepal na dveře. "Hele, já to na ten první termín nestíhám," říkám Petře od Tomáše Kejly, která měla organizační věci kolem kempu na starosti. Tragédie se nekonala - druhý termín měl dost volných míst, šoupnout se mnou nebyl problém. Akorát tím padla má účast na prvním termínu, kde bych přece jenom znal dost lidí, se kterými jsem se tam chtěl potkat.

Zkraje července mi jen tak shodou okolností psal Karel Petráček. Jo, ten Karel Petráček, co mě na podzim při ligovém zápase převrátil na ruby - nejprve na konci druhého framu už pomalu vracel erární tágo do stojanu s tím, že už jde s nulou domu, a nakonec to končí tím, že ve třetím framu dám jedinou kouli. Párkrát jsme se od té doby potkali na Chodově, jednou dali pool, nesčetněkrát se (ne)domlouvali na přáteláku. A ten mi právě psal, že by na Camp teda jel, že na druhý termín a jestli na něj nejedu. Když jsem tehdy ještě odpovídal, že ne, tak mě ještě lámal, ať to změním. No, a nakonec jsem teda změnil... Znal jsem na druhém termínu právě tady Karla - a připočítaně organizátorstvo - Petru s Tomášem a Terku s Adamem.

Fajn, poznám aspoň nové lidi a těšil jsem se na nové snookerové nadšence. "No, z Prahy tam už jede vlastně jen jeden táta s dcerou, neznáš je?" prozrazuje a zároveň se napůl ptá Petra. No, "táta s dcerou" by byl celkem široký pojem, ale je fakt, že snookerově vzato až tak moc ne - vybavovalo se mi, že jsem někoho takového dvakrát dopoledne zahlédl na Chodově. A vlastně, pokud mě paměť neklame, pamatoval jsem si je i proto, že jednou měli rezervovanou mou oblíbenou dvacítku :)) Tak, že by oni? Možná...

A tak jsme se s Karlem alias Karlosem vydali v sobotu 9. 8. 2008 na dlouhou cestu za sedmero řek a kopců - směrem na Chocerady. Zrovna začínala olympiáda, v kapse naší reprezentaci už chřestila první zlatá, probírali jsme cestou šance našich tenistů (a jak se ukázalo zpětně, byli jsme opravdu velkými optimisty :)). Klub Lávka, kde se Camp konal, vypadal na první pohled celkem opuštěně - aspoň teda vzato s ohledem na to, že se v něm celý předchozí týden nacházelo bezmála čtyřicet snookerových nadšenců. Vydali jsem se to trochu prozkoumat... "Hmm, abychom tu nelezli do nějaký školy v přírodě," napadlo nás s Karlosem téměř současně. Nejprve jsem se optali dvou dam, co postávaly u houpaček a dětských prolézaček - že prý jsme opravdu v Lávce. Ok, věřili jsme... A už o kousek dál na terase se dalo poznat, že jsme správně - zvuky snookerových koulí, přímo proti vychází z budovy Miki a Tomáš Macák - jojo, jsme fakt na místě.

Hodně z účastníků prvního termínu už bylo fuč, s těmi několika zbývajícími se ještě prohodila řeč, takže jsem tam ještě potkal třeba Setu a Jariho. Výměnu dojmů a loučení, ale přerušil oběd. S Karlosem nám stačil letmý pohled po jídelně a hned jsme měli vybraný stůl a konkrétní židle - přesně ty, odkud byl nejlepší výhled na televizi s olympiádou :) Do šesti míst nás doplnili ještě inkriminovaní "táta s dcerou" - a ano, po paměti jsem poznával, že jde přesně o ty z Chodova - od nynějška Martin a Martina - a u stolu s námi zasedli ještě Zdeněk alias "Tupelo" s Míšou, kteří se na Camp přijeli podívat na víkend. A aby nám pak nebylo smutno, tak se k nám přesunuli Adam s Terkou.

Po obědě ubytování - "pokoj" byl tvořený vlastně dvěma pokoji po dvou postelích. Do jednoho já s Karlosem a našimi dvěma spolusousedícími-spolubydlícími byli Tomáš Tvardek s Petrem Brodeckým. Krátký průzkum možností pokoje ukázal, že je celkem strategicky položené okno - dá se z něj lézt ven i dovnitř do pokoje. Připadalo nám to tehdy jako užitečný poznatek. Je fakt, že jsme ho nakonec nikdy nevyužili :) A pak hned ke stolu. Vlastně první zápas jsme sehráli s Karlosem proti sobě. Nic moc hra oboustranně, Karlos se ale nakonec dostal do vedení a ten frame vyhrál. Nečekaně se tam během odpoledne vyloupl i Kryštof Michal - tak jsem dali s ním, Tomášem, Petrou, Zdeňkem a Míšou petanque. Kryštof nám ještě na rozloučenou sestavil válcovou vlaštovku a po dvou hodinkách zase jel - a my najeli zase ke stolu.

"Hele, nedáme double," dotázal se Karlos bezelstně dvou vytáhlých bráchů Romana a Libora. No, pokrčili rameny, jakože jo. Tímhle se vlastně spustila tradice hraní dvojic. No, zápas jsme s Karlosem vyhráli. Už i o něco lepší hrou, než když jsme hráli mezi sebou. A tam vlastně i začala neporazitelnost našeho týmu - která teda netrvala moc dlouho :)

Po hraní snookeru nadešlo hraní fotbálku. No, ne že by to byla strhávací lítačka jako třeba při squashi, ale rekreačním čutáním bych to taky nenazval :) Fotbal se na Campu hrál pak ještě asi dvakrát, nebo třikrát. V druhé půlce týdne se přešlo na nohejbal. Každopádně u obojího byla prča maximální - fotbalově byla v tomhle snad nejvýživnější druhá hra, kdy se náš tým snad 3/4 hry nacházel v defenzivě, jenže soupeři se ne a ne trefit - jednak dílem Tomáše Tvardeka v bráně, který tehdy chytil snad všechno, druhak dílem náhody. To byly tyčky, z půl metru minuté branky a oni ne a ne se pořád trefit - a ne a ne v té snaze nám dát gól nějak polevit :) Jeden ze snajprů, který nás ostřeloval snad ze všech nejvíc, byl Jindra - na pohodu v sandálech, pálil ze všech pozic a do toho ještě podporovaný hecováním svých spoluhráčů - hláška "Jindro, až to bude, klid." padla tolikrát, že jsme jí už nakonec ani nevnímali :) Vlastně, jakmile to člověk zaslechl, mohl si být jistý, že vzápětí kolem něj po zemi, nebo vzduchem profičí míč :) Po fotbale zpátky ke snookeru - na programu jsme měli zápas s našimi spolusousedy Tomášem a Petrem. Po fotbale nohy těžké, soustředění v háji, ale nakonec jsme ten frame s Karlosem urvali. Od téhle chvíle začal Karlos na papír s rezervací stolu pravidelně psát "Karlos a Vlasák - výzvy přijímáme non-stop, pokoj č.13" - sem tam se to skutečně setkalo s ohlasem :)

A pak večer to přišlo - přičichli jsme ke hře Activity :) Z vyprávění loňských účastníků jsem měl tak zhruba představu, že se tam něco popisuje, něco kreslí, něco předvádí - a hlavně, že to je strašná sranda. Takže jsem na to byl zatraceně zvědavý. A očekávání se potvrdilo - prča to byla neskutečná. Chytlo nás to tak, že kromě jednoho večera jsme to praktikovali denně - denně jakože každou noc :) Totiž... prakticky vzápětí se nám vykrystalizoval tým - já, Karlos, Martina a občasně Tomáš Tvardek. A kdo má v týmu Karlose, ten má motivaci hrát cokoliv do zemdlení :) Proti nám zpravidla Kejlovi, Maťo, Martin, občas Adam, občas Tomáš Tvardek - zkrátka jak se to sešlo.

Ale sehráli jsme se fakt parádně. Každý z nás si tam vytvořil nějakou svojí specialitu. Tak třeba Tomáš Tvardek, ten se tradičně vyznačoval tím, že při pantomimě prakticky cokoliv, co předváděl, začínalo předvedením nějaké krabice :) Každopádně byl Tomáš výbornej herec - jeho předvedení postelových scén bylo parádní :) Celkově se náš tým taky brzo vycvičil ve schématickém malování - Karlosova třešeň nebo králíkárna, Martinina láva, nebo můj blázinec - stačily tak maximálně tři čárky, sem tam vlnovka, panáček nebo kolečko a uhádnutí čehokoliv kresleného bylo doma :) Sehráli jsme se i slovně - uhodnutý "rychlokurz" byla super souhra. Akorát ta pantomima byla vždycky o tom, jak to zrovna sedlo :)

No, parádní zásek předvedl jednou Maťo - dostal pantomimu a jestli prý může při pantomimě použít to, co má na sobě (prozradím předem, že šlo o suchý zip). Jakmile byl ubezpečen, že jo, že to jde, už na něm byla jasná příprava na jeho triumfální pohled ve stylu "jó, tohle dáme za tři sekundy". Tak si nechal pustit čas, chystal se ukázat na ten suchý zip, co měl na kraťasech a... V tu chvíli by se v něm krve nedořezal, výraz překvapení, ne-li šoku - zrovna na těch kraťasech, co v tu chvíli měl na sobě, suchý zip nebyl :) Nakonec to ale, pokud mě paměť neklame, zaimprovizoval tak, že to uhádli i bez suchého zipu na kraťasech :)

Activitám jsme propadli fakt dost - do nočních, ne-li skoro ranních hodin. A v extrému jsme jednou dali hru tři na dva, braní pouze trojkových karet (tj. těch, co jsou nejmíň známé, protože klasicky se berou hlavně pětky :)) a skákání pouze po jednom políčku za uhodnutou otázku. Byli jsme v tom dvojčlenném týmu dohromady já s Martinou a nakonec se nám ten maratón těsně podařilo získat na naší stranu - souhra se holt pozná a i špeky jako třeba pantomima laparoskopie na nás byly krátké :) Po nočních Activitách, ale naše aktivita nekončila. Často se přecházelo ještě ke snookeru na noční hraní. To byla kolikrát pořádná ždímačka - člověku se po Activitách spát hned nechtělo, takže plnou parou do snookeru. A tam postupem času nakonec stejně ta deka únavy padla. Hned první noc jsme hráli opět s bráchy Liborem a Romanem - vyšli jsme vítězně, ale už to o tolik bodů jako odpoledne nebylo. No, a kdybych měl předběhnout - hráli jsme s nimi v krátké době potom ještě dvakrát - třetí naše klání jsme těsně urvali, i když už nás měli na lopatě, a v tom čtvrtém už nás dostali. A tam skončila naše neporazitelnost :D No, a od té doby, co nad námi vyhráli, s náma už hrát nechtěli :)

Když skončilo noční hraní, šlo se spát. Teda spát... v našem případě s Karlosem spíš budit okolí. To se vždycky vytasilo nějaké téma - navazující třeba na něco, co se ten den událo, anebo na něco úplně mimo (jojo, zajíček v časopise :)) a začaly naše výtlemy. Jestli si člověk lehal s tím, že asi nějak usne, tak tímhle se z únavy otřepal. Usínalo se zpravidla se svítáním a často pak docházelo k pěkným překvápkům jako třeba jednou - ráno od osmi nás na zápas vyzval Ruru, jeden ze slovenských účastníků Campu. Bylo to ještě v začátku, a tak jsme nevěděli, co čekat, jestli ten zápas budou brát vážně, nebo ne. Říkali jsme si s Karlosem, že to bude prestižní zápas mezi národnostmi a že se na něj teda musíme dobře vyspat a připravit a... "Kdy to vlastně hrajem?" zeptal se Karlos. Podíval jsem se na hodinky, čtvrt na šest - "Tak zhruba za dvě hodiny..." - "Hmm..." :) Pakliže jsme někoho našimi výtlemy (a hlavně Karlos, ten byl slyšet až na lesy) kolem páté ráno tradičně budili, tak se teda jako dodatečně omlouváme :)

S nedělí už začala tradiční náplň Campu - nejprve jsme ráno při snídani mrkli na olympiádu. Kostelecký zrovna vystřílel zlato, ani jedno minutí, paráda. Pak dopoledne lekce snookeru, odpoledne něco dle programu, mezitím cokoliv od hraní framů, fotbálku, ..., čehokoliv. Na výuce se začalo s klasikou - postoj, držení tága, držení těla. Což se lze učit pořád dokola - takže jsem byl rád, že si zase můžu poslechnout, jak u toho stát a jak u toho stojím blbě :) Během týdne se pak přešlo na strk, základní rotace, potápění a další klasické základní herní záležitosti.

Po nedělní lekci a obědě další kolektivní akce - turnaj v petanque. Tam jsem teda oba své zápasy totálně projel, dařilo se ale aspoň parťákovi Karlosovi. Dílem i díky jeho taktice - převedl totiž hraní petanque někam na úroveň házení krikeťákem. Jacka vždycky hodil tak nejmíň na patnáct metrů dopředu. Tam se sotva dohlídlo a dlouhými hody se to jen tak podle tušení obhazovalo. S tím Karlos slavil úspěchy a nakonec i prvenství :) A tím to začalo...

...Karlos totiž definitivně chytil diplomovou slinu :) Jestli by někdo předtím pochyboval, tak teď už ne :) Druhý den se měl konat turnaj v ping-pongu. Nakonec se tedy nekonal, to však nic neměnilo na to, že jsme se začali připravovat. Ve čtyřhře proti Martinovi s Martinou se nám povedlo vyhrát. Sice těsně, ale jo :D Což samozřejmě zvedlo naše turnajové ambice :) A nezůstalo jen u toho. Hned v neděli padl návrh na snookerový turnaj dvojic, ten se nakonec taky ve středu a ve čtvrtek konal. S Karlosem se nám tam podařilo dvěma neslanými, nemastnými výkony postoupit do semifinále, kde nás čekal Adam s Jindrou.

Tam jsme nakonec předvedli náš asi nejlepší výkon v turnaji, ale přesto to na výhru nestačilo - hrálo se na více získaných bodů během půlhodiny. A aniž bych věděl o tom, že nás až tak tlačí čas, stihl jsem v poslední sekundě vyrovnat. Takže následovala přenastavená černá. Špatně jsem hrál do jistoty, ale na stole černá zůstala i tak v docela těžké pozici na potopení. No, a Adam to dal :) Takže jsem šli do zápasu o třetí místo - proti nám Miro a Maťo. Nakonec jsme vybojovali bronz - a samozřejmě diplom k tomu :) Vítězství si odnesli Kejlovic, kterým se i v systému střídání obou hráčů z dvojice po každém strku povedlo nahrát 24 v náběhu.

Tím to samozřejmě s honbou za diplomy nekončilo - jednoho odpoledne jsme se s Karlosem nachomýtli ke křížovkám, které Adam s Terkou luštili na terase. Slovo dalo slovo a vyhecovali jsme se - já s Karlosem proti Adamovi s Terkou v tom, kdo rychleji vyluští křížovku :) První křížovka nám s Karlosem sedla - tajenku jsme měli brzo, ale povinnost byla vyplnit všechna políčka. Tak jsme je holt (nějak ;)) doplnili :D 1:0 pro nás... :) Druhá křížovka... tam jsme dohromady dali snad jen dvě slova a zbytek byly nějaké absolutní nesmysly, že jsme pořádně netušili, co se po nás vlastně chce vyplňovat... 1:1... Nakonec jsme se dohodli, že dokud oba týmy nebudou luštit identickou křížovku, tak to je o ničem. Přešlo se teda na osmisměrku. V ní se celkem zadařilo - vyškrtali jsme všechno, co jsme měli. Složit z toho tajenku byl sice v našem škrtacím binci, co jsme tam vyrobili, trochu problém, ale povedlo se - 2:1

Nakonec jsme přešli na zvláštní typ "křížovky", kde se do mřížek doplňovaly číselné řetězce proměnné délky. A vždycky od jednoho vyplněného se dalo dohledat, jaký doplnit další. A ve výsledku se tajenka luštila připravenou substitucí čísel na písmena :D No... při tomhle mi zajiskřilo oko :) Vlítli jsme na to s Karlosem plnou vervou a 3:1... A tam se dohodlo, že se teda pořídí dva identické sešity křížovek a uspořádá se turnájek :) (Nakonec nebyl). Kromě toho se Karlos chytil později ještě piškvorek, tam se z toho ale také nic nevyvinulo. Nebyl totiž ani čas - fotbálky, nohejbaly, Activity a snookery to spolehlivě zaplnily samy o sobě.

V jeden den jsme s Karlosem udělali jednu výjimku - nepřijímali jsme výzvy, ale naopak vydávali :) Vyzvali jsme totiž na zápas Tomáše Kejlu a Adamem. No, strategie byla jasná - nepustit je do šance a hrát na jistotu. Což se nám i dařilo, a tak jsme si prvoligové duo nenechali ani nějak moc bodově utéct. V závěru nás Adam s Tomášem pustili i k několika frameballům a to i takovým celkem triviálně proměnitelným. No... ale přece bychom nemohli deklasovat autoritu instruktorů tím, že bychom je porazili ;) Takže jsme to udělali jako tak, že jsme ty framebally nedali, a oni nakonec vyhráli :)))

Kromě nás snookeristů, jejich manželek/přítelkyň a malých Míši Kejly a Kristýnky Šíchové se na Campu nacházelo i pět psích účastníků - nejprve Tykev, Tyta, Tykvísek a nepočítaně dalších pojmenování, na které slyšela, resp. někdy taky neslyšela - Krysařice Terky a Adama, pro kterou je Adam jako táta a Terka jako máma :) Ta byla u všeho :) K dalších čtyřnohým patřilo duo od Martiny - Frisco, kterému se teda říkalo Kikina, a Lili, které se říkalo Lilina. A nakonec ještě duo chrtů Athos a Amon od Martina a Lenky Novosadových. No, ono by to ale ani nebylo všechno, co hypoteticky přicházelo v úvahu - totiž, když člověk se polořečnicky-polodotazově zeptal Martiny "Takže vy teda máte dva psy?", dozvěděl se, že to je teprve půlka sestavy a zbylí dva (resp. zbylé dvě) čekají doma. A výčet domácí zvířeny by tím zdaleka nekončil :) S pejsky tam každopádně byla sranda, Tykev to tam celé proháněla - tu klasicky po čtyřech, tu přemetem přes záda :) A když si každý z nich našel svůj klacík na okusování (v poměru ke své velikosti :)), tak zavládla psí spokojenost :)

Ve středu večer taky přijel na návštěvu Tomáš Macák s Rudou Laczkem. Tomáš, coby mezinárodní rozhodčí, vedl přednášku o pravidlech a některých ošemetných situacích. No, jak bývá zvykem, dal prostor pro dotazy - jak nebývá už tak často zvykem, dotazy se skutečně našly, nebylo jich málo a hlavně... no... Karlos se ptá: "A co se stane, když na stůl přihodim červenou kouli navíc a rozhodčí si toho nevšimne?" A další otázky z kategorie "Co se stane, když XXXXX a rozhodčí si toho nevšimne" na sebe nenechaly dlouho čekat - to bylo o tom, co se stane, když hráč kopne do stolu, rukou posune kouli, provede jumpy, které se vymykají klasické fyzice - Karlos fantasii meze nekladl :) Nakonec to došlo k tomu, že na sebe Karlos upletl bič a na jeho zápasy na větších turnajích bude muset být vyčleněn osobní rozhodčí, který nebude sledovat nic jiného, než jen jeho - co dělá rukama, nohama, copem, co má v kapsách, co kam strká a odkud vyndává :) Kromě debaty s rozhodčím v ostatních dnech po večeři probíhaly i další přednášky - třeba o údržbě tága, anebo rozboru O'Sullivanovy nejrychlejší 147. U toho se teda došlo k tomu, že tam udělal několik chyb a zahrál to s dávkou štěstí :)

Ve čtvrtek se kromě zmiňovaných zápasů o umístění z turnaje dvojic konal i turnaj Pot Blue - potápění modré koule s jejím vracením na stůl. Kdo jich dá nejvíc bez přerušení, tak vyhrál. Pořád jsem tam pronášel chytrá moudra, že nejlepší to je hrát tahákem (je fakt, že když jsem tohle cvičení hrával, tak tahákem se povedlo nahrát osm koulí, zatímco náběhem to nebylo nikdy tak úspěšné). Při samotném soutěžním aktu jsem ale vyměknul a samozřejmě bílou hrál nejjednodušší rotací, takže nahoru náběhem. Myslím, že mi to vyšlo na čtyři koule v řadě, což bylo dělené třetí místo (s ještě asi čtyřmi lidmi :)). Blýskl se Libor (nebo Roman? Já, chlapi, pořád nevím, který z vás je který :)) - zahrál myslím šest. Aby ho nakonec jako poslední na řadě sedmi potopenými (a právě taháky, já to říkal :D) překonal Karlos.

Přišel ale pátek a tam vůbec největší chvíle pro lovce diplomů (a teď přemýšlím, jestli slovo "lovce" myslím v jednotném či množném čísle :)) - tříkolová soutěž nejen o diplom, ale i o dva lístky na listopadovou exhibici Ronnie O'Sullivana. První kolo spočívalo v předvedení snookerové techniky, která byla ohodnocená Tomášem a Adamem známkami od 1 do 10. Hned v prvním kole se ujal vedení kdo jiný než Karlos. Známky myslím 10, 9. Já to dal 2x za 8, což nebylo až tak zlé. Ve druhém kole následovala znalostní soutěž - deset otázek z pravidel snookeru a ze světového i českého snookeru. Tam opět zabodoval Karlos s myslím jednou chybnou otázkou. Já měl chyby myslím dvě nebo tři - jedna byl špatný počet titulů MS, které má O'Sullivan, druhá počet koulí na stole před začátkem framu. Což uznávám, že jakmile v počítání není integrál, soustava diferencialních rovnic nebo modulární umocňování v Galoisově tělese, tak je to pro mě vždycky ošidné :) Ale odpověď byla podle mě přinejmenším nejednoznačná - bílá je před začátkem framu v ruce, takže se nepočítá do počtu, co je na stole, což jsem tam napsal - a prej že jako špatně :)))) Přitom pravidlo [9a) I.] (viz. http://snooker.cz/files/pravidla_snooker_122007.pdf) hovoří zcela jasně :D

Třetí část byla slohová - a to na téma "Proč bych měl lístky na exhibici vyhrát právě já". No... ve výsledku se odevzdané práce nesly spíše v duchu "Proč bych neměl vyhrát právě já" :)) Ale pár prací dodržujících téma se našlo - výsledek jednotlivých slohovek hodnotili všichni účastníci, tam to bylo o kolektivním rozhodování. Tradovalo se, že slohovku chodíme psát s Martinou během venčení psů - nevyprodukovali jsme nakonec ani čárku, drby to byly liché :) Takže se vzdanou účastí u mě za nula bodov. Ve slohovce nakonec zabodoval Marián, který myslím jako jediný za sebe vlastně dodržel téma a přiznal, že by chtěl vyhrát proto, že je fanouškem Ronnieho. Napsané od srdce, upřímné, jo, lístky jsou ve správných rukou. Každopádně nebyl by to Karlos, kdyby neměl něco speciálního :) A co že to bylo? To si nechám na závěr do "bonusů" :)

V pátek večer už nebyl snookerový stůl, ten nám odpoledne rozebrali a odvezli nějací brňáci, počasí šlo taky celkem do háje (hraní petanque v zimě, mrholení, mokré trávě a sandálech teda nic moc :)), což ale nic neměnilo na tradičním večerním programu - po čtení slohovek a vyhlášení vítězů jednotlivých soutěží nadešlo hraní Activit. Tentokrát poprvé a naposled s plným zastoupením všech účastníků :) Sobota pak v duchu balení a (domnělého) "tak a jede se domů". Ono vlastně - v pátek ráno se ptám Karlose: "Tak si uvědomuju, zejtra se vlastně jede pryč... čim pojedeme?" :)

Nakonec nás svezl Adam, nicméně... "Hele, půjdem ještě na Chodov," napadlo nás s Karlosem prakticky současně. Tak jsme hned udělali obrat směrem do herny na Chodov. Vzápětí volala Martina "Já nedorazím, ale táta přijede." Takže jsme najednou byli tři. A do toho Petra, že jsou s Tomášem zrovna taky na Chodově. Takže neuplynuly ani ne dvě hodiny a početní cca čtvrtina účastníků druhého termínu Campu zase dohromady... jak nějací závisláci :) No, večer ještě pizza s Tupelem a Kejlovic rodinou a to už bylo fakt všechno :) (Dobře, když teda nepočítám hned následující úterý večer, kde jsem byli na Chodově zase Adam s Terkou, Martina s Martinem a Karlos :)

Camp každopádně super, moc se mi to líbilo. Kromě toho jsem se tam i leccos naučil - tak třeba to, jak se řekne slovenský ekvivalent našeho "Ty vole." - je to "Ty kokso." :) Maťo to často používal při Activitách :) Naučil jsem se taky rozbíjet židle. To jsem si tak jednou pohodlně dosedl do židle a nejednou mám dojem, že se mnou ujíždí dozadu. Co ujíždí, že se celá úplně rozjíždí. Tak jsem skončil na zemi, židle rozpadlá na patnáct kousků. Kdybych chtěl, tak se mi jí úmyslně tímhle způsobem rozflákat nepodaří, ale když je v tom člověk nevinně a je to jak po boji :) Naučil jsem se taky, jak si trhat kalhoty na houpačce :) Anebo to, že zbrousit tágo jemným smirkem skutečně stojí za to - kdo není spokojený s tím, jak mu to po ruce jezdí, vřele doporučuju. A poznal jsem tam taky umění "totální originality" srovnatelné s cimrmanovským absolutním veršem - když je prostředek na hubení hmyzu pojmenován "Hmyzovrah", tak to je prostě kouzelná ukázka marketinkové invence :)

Ale konec tohohle článku to ještě zdaleka není. Následuje pár bonusů :)

Nejprve odkaz na formální report na e-snookeru: SAC II / Jaký byl? - To, co není tam, je tady a naopak. Vzájemně se to na sebe odkazuje :)

Díky Petře máme záznamy z našich Activit :) Doporučuji pečlivé studium mým spoluhráčům v týmu, abychom si opakovaným rozborem naší kooperace stále udržovali ty správné herní návyky :) Martino, Karlosi, Tomáši - stáhnout a přehrávat :D

Nejprve Karlosova pantomima. Dobře si všímejme hlavně lehkosti, s jakou Karlos předvádí i tak náročnou činnost, jakou předvádí :)]

video (19 MB)

Pokračujeme mluvením. Je to otázka pro všechny, ne pouze pro tým, co je na tahu. Což je při hře dvou týmů vždycky důležité, aby tým, co je na tahu, uhádl a nedal body oponentům (a zároveň neztratil ty své). Otázka je jednoduchá, Karlos volí tzv. "minimalistickou strategii" - tj. jen načnout téma, ale nepopisovat. Spoléhá na vzájemnou sehranost a kvality svých spoluhráčů, že odhadnou to správné slovo :) Za pozornost si taky stojí povšimnout maximálního soustředění v našich tvářích, protože jde o zlomky sekundy v rychlosti reakce.

video (23 MB)

A nakonec pantomima. Přicházíme do chvíle, kdy Tomáš předvedl, cosi u země - jakoby nějakou zeleninu - a pak cupitání po čtyřech. S konvenčním přístupem ke hře bychom tady pravděpodobně neuspěli, ale naše sehranost nakonec přinesla body. Že z toho bude "miláček", nakonec překvapilo i nás samotné i přesto, že se nám to podařilo uhádnout. A to, s jakou asociací na to Tomáš šel, to už nás dostalo úplně - šel na to přes předvádění Tykve :)

video (37 MB)

A nakonec Karlosova slohová zpověď a pohled do nitra citlivé duše :)

Proč bych lístky na exhibici Ronnie O'Sullivana měla vyhrát právě já?

Již krátce po narození naši poznali, že nejsem úplně normální dítě. To, co v mém věku běžně dělaly jiné děti, mě nebavilo. Různé řehtačky a úšklebky či pitvoření všelijakých příbuzných či cizích lidí mi připadalo vyloženě trapné. Ale jakmile jsem dostala do ruky či do kočáru balón či tenisovou raketu, najednou mě to velice zaujalo. Ale stále to nebylo ono. Jednou, to už mi bylo asi 7 měsíců, jsem na chvíli držela tágo. Byla jsem úplně učarována. No fakt, nekecám, mám fotku, i když už je celá ošoupaná, jak jsi ji dětem na pískovišti musela denně ukazovat. Nikdo - dokonce ani kluci ne! - mi nechce věřit, co jsem to za přirozený talent od narození, a to mě občas dost štve, fakt.

V den mých 2. narozenin jsem dostala jako dárek dětský kulečník - takovýten s těmi barevnými hříbky uprostřed. Ty mi tam ale přišly úplně zbytečné, protože jakmile jsem dostala do ruky první vlastní tágo, nebylo již pochyb o mém obrovském potenciálu. Již po prá tréninkových hrách a pár pozicích, kdy to nebylo ještě stále ono, jsem zjistila, že táta má na konci tága nějakou gumu, která barví. A jelikož se už v rodině potají šuškalo, jak mi to jde, táta mě naučil lepit špičku a jak se starat o tágo. Od té doby už mě můj milý tatínek nikdy neporazil, když jsem nechtěla. Občas ho nechám ale vyhrát, aby měl radost. Je to přeci jen táta. Samozřejmě brzy mi bylo mé první tréninkové hřišťátko malé, protože taháky, náběhy a falše mi nedělaly na tak malém prostoru potíže. Vydali jsme se proto do herny.

To už mi byly 3 roky. Celá herna oněměla úžasem, když jsem ještě z dětské sedačky přiváděla po celém stole a již po půl roce jsem zahrála svoji první čistou hru ve hře 8 ball. Dřela jsem každý den po školce jako kůň. A večer v televizi hltala ty úžasné Filipínce a jiné šikmoočky, jak ten pool v jejich podání vypadá jednoduše.

Toto "přechodné" období trvalo snad 4 roky! A pak to přišlo! Jednoho krásného dne poté, co jsem vyhrála matematickou olympiádu nebo kuličky ve hře na ďůlek s děckama na dvoře, už nevím, jsem si zapla televizi a byl tam. Úplně jsem si ho zamilovala. Ty jeho nádherné strky, čisté nahrávky, rychlá hra, ty jeho úšklebky. Vlastně kvůli němu jsem objevila snooker! Nebo snooker objevil mě?! Bylo jasno, moje kariéra začala konečně nabírat ten správný směr. Desítky, stovky a tisíce hodiny dřiny na stole, opakování neustále dokola všech tréninkových pozic, hledání tága, výměna sparignů... A stálé hltání mého šampióna v televizi.

Když mi bylo asi 10 let, vydali jsme se s naším Trabantem raketa diesel podívat se na jeho zápas živě. Bohužel jsem přijeli pozdě a poslední dva lístky byly za sloup. Viděla jsem pouze jeho ruku na stole a tágo. A pak jeho, když odcházel a loučil se, bohužel jen zezadu.

Dnes, když mi je již 15 let, jsem se přihlásila do Snooker Academy. Ne proto, abych se něco naučila, ale abych si uvědomila, jaké chyby se dají dělat a od ostatních se poučila. Je to leckdy opravdu zábavné! Ale vlastně něco nového mi to přineslo. Netušila jsem, jaké můžou být mezery a nejasnosti v pravidlech. Díky za přednášku. A taky zde můžu vyhrát lístky na snooker exhibici.

Proč to mám vyhrát já? Abych ho konečně viděla. Abych si mohla potřást ruky a nechat podepsat mé první dětské tágo. Od žijící legendy, od Rakety, od star. Je to má hvězda a můj vzor, Ronnie O'Sullivan.

Andulka Raketka

Foto: Petra Kejlová, Míša Vosková, Martin Novosad