"Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď."

Téměř devět měsíců to bude, kdy jsem se nechal unést knížkou Nebe pod Berlínem od Jaroslava Rudiše. No, uteklo to příšerně - vůbec celý ten rok... živě mám před očima a ušima, jak jsem se loni touhle dobou pomalu začínal natřásat na pátý vysokoškolský ročník. A najednou, než bych řekl švec, je o rok víc a já tu visím s pocitem, že na to všechno koukám jako z rychlíku... Koneckonců i na to právě končící léto - sotva jsem se rozkoukal, už je zase v devět večer tma :) A možná má tenhle pocit blízko k postavám zatím posledního Rudišova románu Potichu, kolem kterých ten život tak trochu protéká a oni jsou jako kámen postavený uprostřed řeky. A tím se celkem rychle dostávám zpátky k tématu tohohle příspěvku, kterým je právě Potichu.

Jednou viděl nahoře stát kluka, chystajícího se skočit. Přijeli hasiči. Policie. A psycholog. Jenže on chtěl mluvit jenom se svojí holkou. Dorazila s novým klukem v jeho novým autě. Tak si nahoru objednal kuřecí křídla z KFC. A kolu. A kukuřici. A dvojité hranolky. Všechno to tam pomalu snědl. Neskočil a nakonec se nechal sebrat do pakárny.

Nebe pod Berlínem mě fakt dostalo, u Potichu tomu není jinak, respektive teda je :) Zatímco Nebe pod Berlínem bylo hodně o volnosti asociací a na ně navázaných vzpomínek, příběhů a jednorázových postaviček, Potichu má mantinely od začátku nastavené - v hlavní roli pět postav, kolem kterých se motá příběh. Tedy příběh, spíše epizodky propojené do dějových linek vzájemně se paralelně i sekvenčně prolínajících a motajících. To vše odehrávající se koncem září v Praze - hlavně na Žižkově, ale i Letná a další notoricky známé části nezůstávají pozadu. A kromě toho třeba i Lisabon nebo Švédsko. Ale Praha, ta tam hraje prim.

...Na rozdíl od Středoevropanů a obzlášť Čechů, kteří jsou spíš hrdí na to, co ztratili, než na to, co dokázali. Čechů, kteří s mnohem větší chutí počítají ztráty než vítězství, a proto se tak rádi v muzeích opájejí tím, co bylo. Nesnesitelným sentimentem, nekonečnou sebemrskačskou nostalgií po uplynulém času, která do středu Evropy přitahuje romantiky celého světa. (...) Pražské tramvaje jsou pořád stejné, jako když přiletěl poprvé. Zvětšená umělohmotná autíčka z autodromů, ve kterých se s Mikem proháněli. Užasné umělé sedačky, které občas topí i v létě.

Prvním z pětice je Petr - vysokoškolák, který si dal takovou pauzu od školy, že už se ani nedá nazývat pauzou. Toho času vlivem okolností brigádující jako pražský tramvaják. A kromě toho taky "poslední žijící romantik" - na "tu pravou" stále ještě nenarazil, i když si často myslel, že ano. Se svou bílou labradorkou, kterou s sebou vozí v kabině, denně protíná Prahu linkou 22: Nádraží Hostivař - Bílá hora.

Na konečnou doklouzla další dvaadvacítka a z ní se vyvalil Hrouda. Přes šusťákovou kombinézu s nápisem AUDI měl přehozené sako od tramvajácké uniformy. Kolem krku mu visel propocený ručník, který vždycky vozí na madle řízení, aby ho nestudilo. Hrouda zase přibral nejmíň deset kilo. Jednou pukne. Je mu padesát, žije pořád u rodičů a taky u nich určitě i umře. Třicet let pracuje jako tramvaják a jediné, co ho těch třicet let zajímá, jsou tramvaje. Je na to dokonce hrdý. Človek by měl své povolání milovat.
"Tak ti makáme na tý muzejní tétrojce."
Hrouda vytáhl svačinu pečlivě zabalenou v ubrousku jako na školní výlet. Chleba se salámem. Jasný, od maminky.
"To je dobře."
"Nechceš se za náma někdy stavit? Pokecáme, pomůžeš nám, zajdeme pak na pivko. Prima parta. Všechno kluci od nás."
"Ani ne. Furt něco mám."
"A co?"
"Furt něco. Svý koníčky. Holky."
"Tebe ta práce moc nebaví, co?"
"Baví. Ale holky víc."
"V tom je možná tvůj problém. Tramvaj není holka."
"Ty vole, myslíš někdy taky na něco jinýho než jak opíchat tramvaj?"
"Chci ti jen pomoct. Jinak tě na stálo nevezmou."

Vanda, za měsíc osmnáct, holka ve čtvrťáku střední, která si se školou hlavu zrovna neláme. Jiné to je s její kapelou s bezesporu vytříbeně originálním názvem Kill the Barbie... Holka s čerstvě vytetovaným názvem své kapely na rameni... Holka, pro kterou ráno nikdy nezačíná bez Coca-Coly a čeknutí netu - aj-sí-kjů a stránky kapely na MySpace.com. A samozřejmě s iPodem a dalšími výdobytky techniky, módy a stylu - její otec podnikající v oblasti realit jí kromě toho slíbil po maturitě MacBook a taky svedl její spolužačku a odešel od rodiny. A kromě toho Vandě čerstvě zahnul její čerstvý přítel - ale další byli předtím, další budou potom... ale fakt se jde přes to jen tak lehce přenést...?

Jedna holka z myspace se na netu chlubí, že se zpěvákem spala. Má tam fotku, kde se cucají. Vandu taky bere a možná by to taky udělala. Pak by tu fotku poslala Harrymu. Ať ten hajzl vidí, o co přišel. Vyšla z bytu. Zabouchla dveře, dvakrát se málem smekla na mokrých schodech a za chvíli si na ulici nasadila sluneční brýle. Přišla si tak víc sexy. Víc Vanda. Víc schovaná. Rozhlídla se. Stromům už usychá listí. Podzim je v Praze na hovno. Jako v každym jiným městě. Šla po ulici, nasávala studený vzduch. Přeběhla Vinohradskou, Slezskou a Korunní a v parku pod Vodárnou se rozhodla, že Carlosovi nezavolá. Že to vydrží. Že to nebude kazit. Že bude čistá. Čeká ji přece velký den. A hlavně velký večer. Její velký koncert. Ale předtím zvukovka. Na ní setkání s Harrym. Snad to ustojí. Snad ho bude umět poslat do prdele.

Hana, třicítka se blíží, euroúřednice. Cestuje po Evropě, tedy přesněji řečeno po konferencích. Má pět let trvající vztah, milujícího přítele... ale něco není vlastně tak úplně správně. Tak třeba to, že Hana získává dojem, že žije tak trochu jinak, než jak by si představovala... Třeba jak žila ve dvaadvaceti - brusle, Letná, tílko, kecky, pohoda... Navíc on i ten vztah je trochu vachrlatý, zvlášť když jedna služebka v Portugalsku otevře truhličku s dřívějšími ideály...

Vzpomněla si, jak byla poprvé na letišti. Školní výlet do Prahy. Národní muzeum. Kotva. Letiště. Honila se se spolužáky dveřmi do haly, které se automaticky otevíraly a zavíraly. Nikdy předtím nic podobného neviděla. Možná to byly jediné automatické dveře v celé tehdy ještě uzavřené zemi. Tenkrát jí Praha voněla. Bylo to barevné, hlučné a krásné velkoměsto s elegantními obchodními domy, širokými ulicemi a párky v rohlíku, které u nich v pohraničí neprodávali. Teď jí Praha připadá všelijaká, jen ne voňavá, barevná, krásná a velká. Velká a krásná může být jen v knedlíkových představách lidí, co tu žijí a co nikdy nebyli někde jinde. Jako třeba tihle: taxikáři v šortkách, bílých ponožkách v sandálech a teplákových bundách. Správně, jeden z nich se právě podrbal v rozkroku. Vítejte v zemi šulinů. Byla od nich na deset metrů, ale cítila jejich pot.

Wayne, právník, který se vydal do Čech. Spoluzaložil tu konzultantskou společnost. A zůstal tady - na rozdíl od mnoha dalších, kteří zjistili, že Bukurešt a Sofie je romantičtější než romantická Praha, ale hlavně levnější. Wayne chodí do posilovny, chodí boxovat, má luxusní švédské auto, jí bio potraviny a pil třeba i bio whiskey, ačkoliv kocovina pak nebylo zdaleka žádné bio. A Wayne taky není spokojený se svým jménem - raději by se jmenoval nějak jinak, ale má smůlu, že se narodil v době, kdy se dětem v USA dávali jména podle tehdejších holywoodských hvězd - jako byl třeba John Wayne. Ale Wayne není žádný pistolník, ba vlastně ani není až tak sebevědomý, jak by mohlo budit dojem, že je.

Mike mu vyprávěl, že vždycky, když se jde do akce, tak se pustí muzika. Volume doprava. Úplně naplno. S hudbou roste jistota. S hudbou se snáz střílí. Zabíjí. A asi i umírá. Adrenalin. Endorfin. Agresivita. Jako v boxu. Nebo v americkým fotbalu. Brácha říkal, že to je jako sport. Trénuješ, trénuješ, trénuješ, a když přijde zápas, tak prostě hraješ. (...) Mike mu vyprávěl, že každý americký voják v Iráku má dnes na krku zavěšené dvě věci: identifikační známku a mp3 přehrávač. Obojí se fasuje. Když vojáka sejmou, známku mu seberou. Wayne se musí Mikea někdy zeptat, co dělají s přehrávači. Pošlou je rodině v krabici s pornočasopisy a hodinkami?

Vladimír je podivín, samotář a v halucinacích potkává svou mrtvou manželku. Neurol, Lexaurin, Rohypnol, Xanax a další naordinovaná psychofarmaka nebere a zůstávají mu v šuplíku. Dříve hrával ve filharmonii, jezdil po světě, ale pak ho vyhodili - že prý už nemá hudební sluch. Je pohlcován záplavou hluku, který je všude - ulice, činžovní dům, dopravní prostředky, restaurace,... A tak se vydává osvobozovat město a lidi - od rychlosti, od hluku, kterým nevědomky či alibisticky zakrývají zodpovědnost za sebe a za ostatní. Jaký je rozdíl mezi tím nasadit si sluchátka a zavřít se tak do svého universa a tím poslouchat a naslouchat ostatním? Možná žádný, možná velký, možná je to srovnání úplně mimo...

Harrymu se líbila spousta věcí. Asi ne jenom s ní. Určitě ne. Kdyby ho aspoň neviděla s tou krávou. Možná chtěl, aby je přistihla. Jestli jo, tak je to fakt debil. Hajzl. Pičus. Velkej vocas a malým vocasem. A ona se mu pomstí. Právě teď ho vymaže ze svých deseti topfriends.
"Sejmi ho, hajzla," zařval od kompu jeden z redbulářů. "Ty pičo, ser na kalašnikov. Granáty. Ber granáty!" Counter Strike. Příprava na česko-americko-iráckou válku ve střední Evropě. Podle Harryho ale hlavně nejlepší příprava na život. Když tohle umíš hrát, z ničeho se neposereš, řekl jednou Vandě. Když to hraješ, chce to mít pevný nervy. Vandu napadlo, že když někoho miluješ, tak taky. A když někoho nenávidíš, ještě víc.

...každopádně dojem toho, že se nelze pořád hnát dopředu s reálnými či pomyslnými sluchátky na uších, ale někdy je třeba zvolnit tempo, rozhlédnout se kolem a odhodit každodenní všednost a chtít třeba něco změnit, ten se táhne na pozadí celé knížky. Zase smekám před tím, jak se Rudišovi daří bezprostředně vyprávět - stačí jednoduché věty, ale má to švih, přirozenost, správnou míru šokování a rytmus - střídání tónů mezi neplnoletou holčinou, klopýtajícím američanem, optimistickým a zároveň sem tam smutným tramvajákem nebo dalšími postavami. Vedlejších postaviček a příběhů mimo kontext a aktuální čas sice není tolik jako v Nebi pod Berlínem, ovšem i přesto se najdou - bez nich by to také nešlo. A bez postřehů nad zdánlivě banálními situacemi a fakty taky ne.

Jde po ulici, dívá se po autech. Tramvajích. Lidech. Na I.P.Pavlova se vyhnul partě žebrajících pankáčů se psy. Napadlo ho, že by se mohl stavit v Radosti. Dát si něco bez masa. Vidí logo McDonald's. Mike mu vyprávěl, že největším svátkem v Iráku nebylo dobytí Bagdádu, ale když tam po svržení Saddáma otevřeli první Burger King. Pro naše vojáky, pro koho jiného. Pár kluků prý z toho brečelo. Byla v tom podivná síla, říkal Mike. V těch karbanátcích ucítili úplně všechno, co jim chybělo ty dlouhé dva týdny, kdy útočili na město. Když se ho Wayne zeptal, jesli se v Iráku válčí kvůli hamburgerům, Mike se naštval.

Takže co... jak je to s dnešní ipodovou, myspacovou, sluchátkovou a esemeskovou hyper-komunikační, ale zároveň anonymní dobou? Chceme to vědět? Potřebujeme o tom vůbec číst? Ale proč ne, když je to čtení příjemné a bezprostřední... A ¨taky se tam člověk dozví, které holky jsou "písíčka" a které "mac", tj. user-friendly... :)

Ty esemesky jí začaly ve velkém chodit někde mezi San Sebastianem a Bilbaem. Nejdřív si toho nevšímal. Nechtěl si všímat. Říkala, že si píše s mámou, protože o ni má starost. S kamarádkou. A ještě s jednou, co se právě rozešla se svým klukem. Nejdřív uhýbala pohledem ona, pak začal i on. Před Madridem už jen mlčeli. Klára se každou chvíli vrhla po mobilu. A na sjezdu z dálnice jí zase pípnul mobil. Petr to nedobrzdil a odřel nárazník auta před sebou. Nic vážného. Řidič nechtěl volat policii. Ani nechtěl peníze. Možná byli první Češi, které v životě viděl. Nic se nestalo. Nebo vlastně ano. Klára si sbalila pár věcí a poprosila řidiče, jesli by ji neodvezl do centra Madridu. Trochu nechápavě se na ně podíval a pak řekl: "No problem." Klára vlezla do jeho auta. Petr stál na silnici. Bylo horko, vzduch přilepený k asfaltu se nepohnul ani o milimetr.