Thoughts in Dreams

Občas stačí být potichu...

Thu, 11 Sep 2008 00:50:00 +0000

"Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď."

Téměř devět měsíců to bude, kdy jsem se nechal unést knížkou Nebe pod Berlínem od Jaroslava Rudiše. No, uteklo to příšerně - vůbec celý ten rok... živě mám před očima a ušima, jak jsem se loni touhle dobou pomalu začínal natřásat na pátý vysokoškolský ročník. A najednou, než bych řekl švec, je o rok víc a já tu visím s pocitem, že na to všechno koukám jako z rychlíku... Koneckonců i na to právě končící léto - sotva jsem se rozkoukal, už je zase v devět večer tma :) A možná má tenhle pocit blízko k postavám zatím posledního Rudišova románu Potichu, kolem kterých ten život tak trochu protéká a oni jsou jako kámen postavený uprostřed řeky. A tím se celkem rychle dostávám zpátky k tématu tohohle příspěvku, kterým je právě Potichu.

Jednou viděl nahoře stát kluka, chystajícího se skočit. Přijeli hasiči. Policie. A psycholog. Jenže on chtěl mluvit jenom se svojí holkou. Dorazila s novým klukem v jeho novým autě. Tak si nahoru objednal kuřecí křídla z KFC. A kolu. A kukuřici. A dvojité hranolky. Všechno to tam pomalu snědl. Neskočil a nakonec se nechal sebrat do pakárny.

Nebe pod Berlínem mě fakt dostalo, u Potichu tomu není jinak, respektive teda je :) Zatímco Nebe pod Berlínem bylo hodně o volnosti asociací a na ně navázaných vzpomínek, příběhů a jednorázových postaviček, Potichu má mantinely od začátku nastavené - v hlavní roli pět postav, kolem kterých se motá příběh. Tedy příběh, spíše epizodky propojené do dějových linek vzájemně se paralelně i sekvenčně prolínajících a motajících. To vše odehrávající se koncem září v Praze - hlavně na Žižkově, ale i Letná a další notoricky známé části nezůstávají pozadu. A kromě toho třeba i Lisabon nebo Švédsko. Ale Praha, ta tam hraje prim.

...Na rozdíl od Středoevropanů a obzlášť Čechů, kteří jsou spíš hrdí na to, co ztratili, než na to, co dokázali. Čechů, kteří s mnohem větší chutí počítají ztráty než vítězství, a proto se tak rádi v muzeích opájejí tím, co bylo. Nesnesitelným sentimentem, nekonečnou sebemrskačskou nostalgií po uplynulém času, která do středu Evropy přitahuje romantiky celého světa. (...) Pražské tramvaje jsou pořád stejné, jako když přiletěl poprvé. Zvětšená umělohmotná autíčka z autodromů, ve kterých se s Mikem proháněli. Užasné umělé sedačky, které občas topí i v létě.

Prvním z pětice je Petr - vysokoškolák, který si dal takovou pauzu od školy, že už se ani nedá nazývat pauzou. Toho času vlivem okolností brigádující jako pražský tramvaják. A kromě toho taky "poslední žijící romantik" - na "tu pravou" stále ještě nenarazil, i když si často myslel, že ano. Se svou bílou labradorkou, kterou s sebou vozí v kabině, denně protíná Prahu linkou 22: Nádraží Hostivař - Bílá hora.

Na konečnou doklouzla další dvaadvacítka a z ní se vyvalil Hrouda. Přes šusťákovou kombinézu s nápisem AUDI měl přehozené sako od tramvajácké uniformy. Kolem krku mu visel propocený ručník, který vždycky vozí na madle řízení, aby ho nestudilo. Hrouda zase přibral nejmíň deset kilo. Jednou pukne. Je mu padesát, žije pořád u rodičů a taky u nich určitě i umře. Třicet let pracuje jako tramvaják a jediné, co ho těch třicet let zajímá, jsou tramvaje. Je na to dokonce hrdý. Človek by měl své povolání milovat.
"Tak ti makáme na tý muzejní tétrojce."
Hrouda vytáhl svačinu pečlivě zabalenou v ubrousku jako na školní výlet. Chleba se salámem. Jasný, od maminky.
"To je dobře."
"Nechceš se za náma někdy stavit? Pokecáme, pomůžeš nám, zajdeme pak na pivko. Prima parta. Všechno kluci od nás."
"Ani ne. Furt něco mám."
"A co?"
"Furt něco. Svý koníčky. Holky."
"Tebe ta práce moc nebaví, co?"
"Baví. Ale holky víc."
"V tom je možná tvůj problém. Tramvaj není holka."
"Ty vole, myslíš někdy taky na něco jinýho než jak opíchat tramvaj?"
"Chci ti jen pomoct. Jinak tě na stálo nevezmou."

Vanda, za měsíc osmnáct, holka ve čtvrťáku střední, která si se školou hlavu zrovna neláme. Jiné to je s její kapelou s bezesporu vytříbeně originálním názvem Kill the Barbie... Holka s čerstvě vytetovaným názvem své kapely na rameni... Holka, pro kterou ráno nikdy nezačíná bez Coca-Coly a čeknutí netu - aj-sí-kjů a stránky kapely na MySpace.com. A samozřejmě s iPodem a dalšími výdobytky techniky, módy a stylu - její otec podnikající v oblasti realit jí kromě toho slíbil po maturitě MacBook a taky svedl její spolužačku a odešel od rodiny. A kromě toho Vandě čerstvě zahnul její čerstvý přítel - ale další byli předtím, další budou potom... ale fakt se jde přes to jen tak lehce přenést...?

Jedna holka z myspace se na netu chlubí, že se zpěvákem spala. Má tam fotku, kde se cucají. Vandu taky bere a možná by to taky udělala. Pak by tu fotku poslala Harrymu. Ať ten hajzl vidí, o co přišel. Vyšla z bytu. Zabouchla dveře, dvakrát se málem smekla na mokrých schodech a za chvíli si na ulici nasadila sluneční brýle. Přišla si tak víc sexy. Víc Vanda. Víc schovaná. Rozhlídla se. Stromům už usychá listí. Podzim je v Praze na hovno. Jako v každym jiným městě. Šla po ulici, nasávala studený vzduch. Přeběhla Vinohradskou, Slezskou a Korunní a v parku pod Vodárnou se rozhodla, že Carlosovi nezavolá. Že to vydrží. Že to nebude kazit. Že bude čistá. Čeká ji přece velký den. A hlavně velký večer. Její velký koncert. Ale předtím zvukovka. Na ní setkání s Harrym. Snad to ustojí. Snad ho bude umět poslat do prdele.

Hana, třicítka se blíží, euroúřednice. Cestuje po Evropě, tedy přesněji řečeno po konferencích. Má pět let trvající vztah, milujícího přítele... ale něco není vlastně tak úplně správně. Tak třeba to, že Hana získává dojem, že žije tak trochu jinak, než jak by si představovala... Třeba jak žila ve dvaadvaceti - brusle, Letná, tílko, kecky, pohoda... Navíc on i ten vztah je trochu vachrlatý, zvlášť když jedna služebka v Portugalsku otevře truhličku s dřívějšími ideály...

Vzpomněla si, jak byla poprvé na letišti. Školní výlet do Prahy. Národní muzeum. Kotva. Letiště. Honila se se spolužáky dveřmi do haly, které se automaticky otevíraly a zavíraly. Nikdy předtím nic podobného neviděla. Možná to byly jediné automatické dveře v celé tehdy ještě uzavřené zemi. Tenkrát jí Praha voněla. Bylo to barevné, hlučné a krásné velkoměsto s elegantními obchodními domy, širokými ulicemi a párky v rohlíku, které u nich v pohraničí neprodávali. Teď jí Praha připadá všelijaká, jen ne voňavá, barevná, krásná a velká. Velká a krásná může být jen v knedlíkových představách lidí, co tu žijí a co nikdy nebyli někde jinde. Jako třeba tihle: taxikáři v šortkách, bílých ponožkách v sandálech a teplákových bundách. Správně, jeden z nich se právě podrbal v rozkroku. Vítejte v zemi šulinů. Byla od nich na deset metrů, ale cítila jejich pot.

Wayne, právník, který se vydal do Čech. Spoluzaložil tu konzultantskou společnost. A zůstal tady - na rozdíl od mnoha dalších, kteří zjistili, že Bukurešt a Sofie je romantičtější než romantická Praha, ale hlavně levnější. Wayne chodí do posilovny, chodí boxovat, má luxusní švédské auto, jí bio potraviny a pil třeba i bio whiskey, ačkoliv kocovina pak nebylo zdaleka žádné bio. A Wayne taky není spokojený se svým jménem - raději by se jmenoval nějak jinak, ale má smůlu, že se narodil v době, kdy se dětem v USA dávali jména podle tehdejších holywoodských hvězd - jako byl třeba John Wayne. Ale Wayne není žádný pistolník, ba vlastně ani není až tak sebevědomý, jak by mohlo budit dojem, že je.

Mike mu vyprávěl, že vždycky, když se jde do akce, tak se pustí muzika. Volume doprava. Úplně naplno. S hudbou roste jistota. S hudbou se snáz střílí. Zabíjí. A asi i umírá. Adrenalin. Endorfin. Agresivita. Jako v boxu. Nebo v americkým fotbalu. Brácha říkal, že to je jako sport. Trénuješ, trénuješ, trénuješ, a když přijde zápas, tak prostě hraješ. (...) Mike mu vyprávěl, že každý americký voják v Iráku má dnes na krku zavěšené dvě věci: identifikační známku a mp3 přehrávač. Obojí se fasuje. Když vojáka sejmou, známku mu seberou. Wayne se musí Mikea někdy zeptat, co dělají s přehrávači. Pošlou je rodině v krabici s pornočasopisy a hodinkami?

Vladimír je podivín, samotář a v halucinacích potkává svou mrtvou manželku. Neurol, Lexaurin, Rohypnol, Xanax a další naordinovaná psychofarmaka nebere a zůstávají mu v šuplíku. Dříve hrával ve filharmonii, jezdil po světě, ale pak ho vyhodili - že prý už nemá hudební sluch. Je pohlcován záplavou hluku, který je všude - ulice, činžovní dům, dopravní prostředky, restaurace,... A tak se vydává osvobozovat město a lidi - od rychlosti, od hluku, kterým nevědomky či alibisticky zakrývají zodpovědnost za sebe a za ostatní. Jaký je rozdíl mezi tím nasadit si sluchátka a zavřít se tak do svého universa a tím poslouchat a naslouchat ostatním? Možná žádný, možná velký, možná je to srovnání úplně mimo...

Harrymu se líbila spousta věcí. Asi ne jenom s ní. Určitě ne. Kdyby ho aspoň neviděla s tou krávou. Možná chtěl, aby je přistihla. Jestli jo, tak je to fakt debil. Hajzl. Pičus. Velkej vocas a malým vocasem. A ona se mu pomstí. Právě teď ho vymaže ze svých deseti topfriends.
"Sejmi ho, hajzla," zařval od kompu jeden z redbulářů. "Ty pičo, ser na kalašnikov. Granáty. Ber granáty!" Counter Strike. Příprava na česko-americko-iráckou válku ve střední Evropě. Podle Harryho ale hlavně nejlepší příprava na život. Když tohle umíš hrát, z ničeho se neposereš, řekl jednou Vandě. Když to hraješ, chce to mít pevný nervy. Vandu napadlo, že když někoho miluješ, tak taky. A když někoho nenávidíš, ještě víc.

...každopádně dojem toho, že se nelze pořád hnát dopředu s reálnými či pomyslnými sluchátky na uších, ale někdy je třeba zvolnit tempo, rozhlédnout se kolem a odhodit každodenní všednost a chtít třeba něco změnit, ten se táhne na pozadí celé knížky. Zase smekám před tím, jak se Rudišovi daří bezprostředně vyprávět - stačí jednoduché věty, ale má to švih, přirozenost, správnou míru šokování a rytmus - střídání tónů mezi neplnoletou holčinou, klopýtajícím američanem, optimistickým a zároveň sem tam smutným tramvajákem nebo dalšími postavami. Vedlejších postaviček a příběhů mimo kontext a aktuální čas sice není tolik jako v Nebi pod Berlínem, ovšem i přesto se najdou - bez nich by to také nešlo. A bez postřehů nad zdánlivě banálními situacemi a fakty taky ne.

Jde po ulici, dívá se po autech. Tramvajích. Lidech. Na I.P.Pavlova se vyhnul partě žebrajících pankáčů se psy. Napadlo ho, že by se mohl stavit v Radosti. Dát si něco bez masa. Vidí logo McDonald's. Mike mu vyprávěl, že největším svátkem v Iráku nebylo dobytí Bagdádu, ale když tam po svržení Saddáma otevřeli první Burger King. Pro naše vojáky, pro koho jiného. Pár kluků prý z toho brečelo. Byla v tom podivná síla, říkal Mike. V těch karbanátcích ucítili úplně všechno, co jim chybělo ty dlouhé dva týdny, kdy útočili na město. Když se ho Wayne zeptal, jesli se v Iráku válčí kvůli hamburgerům, Mike se naštval.

Takže co... jak je to s dnešní ipodovou, myspacovou, sluchátkovou a esemeskovou hyper-komunikační, ale zároveň anonymní dobou? Chceme to vědět? Potřebujeme o tom vůbec číst? Ale proč ne, když je to čtení příjemné a bezprostřední... A ¨taky se tam člověk dozví, které holky jsou "písíčka" a které "mac", tj. user-friendly... :)

Ty esemesky jí začaly ve velkém chodit někde mezi San Sebastianem a Bilbaem. Nejdřív si toho nevšímal. Nechtěl si všímat. Říkala, že si píše s mámou, protože o ni má starost. S kamarádkou. A ještě s jednou, co se právě rozešla se svým klukem. Nejdřív uhýbala pohledem ona, pak začal i on. Před Madridem už jen mlčeli. Klára se každou chvíli vrhla po mobilu. A na sjezdu z dálnice jí zase pípnul mobil. Petr to nedobrzdil a odřel nárazník auta před sebou. Nic vážného. Řidič nechtěl volat policii. Ani nechtěl peníze. Možná byli první Češi, které v životě viděl. Nic se nestalo. Nebo vlastně ano. Klára si sbalila pár věcí a poprosila řidiče, jesli by ji neodvezl do centra Madridu. Trochu nechápavě se na ně podíval a pak řekl: "No problem." Klára vlezla do jeho auta. Petr stál na silnici. Bylo horko, vzduch přilepený k asfaltu se nepohnul ani o milimetr.

Můj týden s Karlem, aneb jak se loví diplomy

Thu, 04 Sep 2008 21:40:00 +0000

Začátek srpna se blížil... a konec mého putování po pracovních pohovorech se tehdy naopak spíš oddaloval - ne, že by nabídek bylo málo, to naopak. - horké favority na budoucí místo jsem měl vybrané, ale chtěl jsem to všechno pěkně projít - poznat, co všechno vlastně k dispozici je a není. A když už jsem prošel vše, co jsem chtěl, a vybral, bylo to o vyplňování dotazníků, posílání fotek - no, samé papírování. A byl teda zkrátka začátek srpna a termín prvního turnusu na Snooker Camp klepal na dveře. "Hele, já to na ten první termín nestíhám," říkám Petře od Tomáše Kejly, která měla organizační věci kolem kempu na starosti. Tragédie se nekonala - druhý termín měl dost volných míst, šoupnout se mnou nebyl problém. Akorát tím padla má účast na prvním termínu, kde bych přece jenom znal dost lidí, se kterými jsem se tam chtěl potkat.

Zkraje července mi jen tak shodou okolností psal Karel Petráček. Jo, ten Karel Petráček, co mě na podzim při ligovém zápase převrátil na ruby - nejprve na konci druhého framu už pomalu vracel erární tágo do stojanu s tím, že už jde s nulou domu, a nakonec to končí tím, že ve třetím framu dám jedinou kouli. Párkrát jsme se od té doby potkali na Chodově, jednou dali pool, nesčetněkrát se (ne)domlouvali na přáteláku. A ten mi právě psal, že by na Camp teda jel, že na druhý termín a jestli na něj nejedu. Když jsem tehdy ještě odpovídal, že ne, tak mě ještě lámal, ať to změním. No, a nakonec jsem teda změnil... Znal jsem na druhém termínu právě tady Karla - a připočítaně organizátorstvo - Petru s Tomášem a Terku s Adamem.

Fajn, poznám aspoň nové lidi a těšil jsem se na nové snookerové nadšence. "No, z Prahy tam už jede vlastně jen jeden táta s dcerou, neznáš je?" prozrazuje a zároveň se napůl ptá Petra. No, "táta s dcerou" by byl celkem široký pojem, ale je fakt, že snookerově vzato až tak moc ne - vybavovalo se mi, že jsem někoho takového dvakrát dopoledne zahlédl na Chodově. A vlastně, pokud mě paměť neklame, pamatoval jsem si je i proto, že jednou měli rezervovanou mou oblíbenou dvacítku :)) Tak, že by oni? Možná...

A tak jsme se s Karlem alias Karlosem vydali v sobotu 9. 8. 2008 na dlouhou cestu za sedmero řek a kopců - směrem na Chocerady. Zrovna začínala olympiáda, v kapse naší reprezentaci už chřestila první zlatá, probírali jsme cestou šance našich tenistů (a jak se ukázalo zpětně, byli jsme opravdu velkými optimisty :)). Klub Lávka, kde se Camp konal, vypadal na první pohled celkem opuštěně - aspoň teda vzato s ohledem na to, že se v něm celý předchozí týden nacházelo bezmála čtyřicet snookerových nadšenců. Vydali jsem se to trochu prozkoumat... "Hmm, abychom tu nelezli do nějaký školy v přírodě," napadlo nás s Karlosem téměř současně. Nejprve jsem se optali dvou dam, co postávaly u houpaček a dětských prolézaček - že prý jsme opravdu v Lávce. Ok, věřili jsme... A už o kousek dál na terase se dalo poznat, že jsme správně - zvuky snookerových koulí, přímo proti vychází z budovy Miki a Tomáš Macák - jojo, jsme fakt na místě.

Hodně z účastníků prvního termínu už bylo fuč, s těmi několika zbývajícími se ještě prohodila řeč, takže jsem tam ještě potkal třeba Setu a Jariho. Výměnu dojmů a loučení, ale přerušil oběd. S Karlosem nám stačil letmý pohled po jídelně a hned jsme měli vybraný stůl a konkrétní židle - přesně ty, odkud byl nejlepší výhled na televizi s olympiádou :) Do šesti míst nás doplnili ještě inkriminovaní "táta s dcerou" - a ano, po paměti jsem poznával, že jde přesně o ty z Chodova - od nynějška Martin a Martina - a u stolu s námi zasedli ještě Zdeněk alias "Tupelo" s Míšou, kteří se na Camp přijeli podívat na víkend. A aby nám pak nebylo smutno, tak se k nám přesunuli Adam s Terkou.

Po obědě ubytování - "pokoj" byl tvořený vlastně dvěma pokoji po dvou postelích. Do jednoho já s Karlosem a našimi dvěma spolusousedícími-spolubydlícími byli Tomáš Tvardek s Petrem Brodeckým. Krátký průzkum možností pokoje ukázal, že je celkem strategicky položené okno - dá se z něj lézt ven i dovnitř do pokoje. Připadalo nám to tehdy jako užitečný poznatek. Je fakt, že jsme ho nakonec nikdy nevyužili :) A pak hned ke stolu. Vlastně první zápas jsme sehráli s Karlosem proti sobě. Nic moc hra oboustranně, Karlos se ale nakonec dostal do vedení a ten frame vyhrál. Nečekaně se tam během odpoledne vyloupl i Kryštof Michal - tak jsem dali s ním, Tomášem, Petrou, Zdeňkem a Míšou petanque. Kryštof nám ještě na rozloučenou sestavil válcovou vlaštovku a po dvou hodinkách zase jel - a my najeli zase ke stolu.

"Hele, nedáme double," dotázal se Karlos bezelstně dvou vytáhlých bráchů Romana a Libora. No, pokrčili rameny, jakože jo. Tímhle se vlastně spustila tradice hraní dvojic. No, zápas jsme s Karlosem vyhráli. Už i o něco lepší hrou, než když jsme hráli mezi sebou. A tam vlastně i začala neporazitelnost našeho týmu - která teda netrvala moc dlouho :)

Kolem páté se vždycky na hodinu, na hodinu a půl hrál fotbálek nebo nohejbal

Po hraní snookeru nadešlo hraní fotbálku. No, ne že by to byla strhávací lítačka jako třeba při squashi, ale rekreačním čutáním bych to taky nenazval :) Fotbal se na Campu hrál pak ještě asi dvakrát, nebo třikrát. V druhé půlce týdne se přešlo na nohejbal. Každopádně u obojího byla prča maximální - fotbalově byla v tomhle snad nejvýživnější druhá hra, kdy se náš tým snad 3/4 hry nacházel v defenzivě, jenže soupeři se ne a ne trefit - jednak dílem Tomáše Tvardeka v bráně, který tehdy chytil snad všechno, druhak dílem náhody. To byly tyčky, z půl metru minuté branky a oni ne a ne se pořád trefit - a ne a ne v té snaze nám dát gól nějak polevit :) Jeden ze snajprů, který nás ostřeloval snad ze všech nejvíc, byl Jindra - na pohodu v sandálech, pálil ze všech pozic a do toho ještě podporovaný hecováním svých spoluhráčů - hláška "Jindro, až to bude, klid." padla tolikrát, že jsme jí už nakonec ani nevnímali :) Vlastně, jakmile to člověk zaslechl, mohl si být jistý, že vzápětí kolem něj po zemi, nebo vzduchem profičí míč :)

Marné dobývání naší brány... ale tohle bylo ještě v sobotu :)

Po fotbale zpátky ke snookeru - na programu jsme měli zápas s našimi spolusousedy Tomášem a Petrem. Po fotbale nohy těžké, soustředění v háji, ale nakonec jsme ten frame s Karlosem urvali. Od téhle chvíle začal Karlos na papír s rezervací stolu pravidelně psát "Karlos a Vlasák - výzvy přijímáme non-stop, pokoj č.13" - sem tam se to skutečně setkalo s ohlasem :)

A pak večer to přišlo - přičichli jsme ke hře Activity :) Z vyprávění loňských účastníků jsem měl tak zhruba představu, že se tam něco popisuje, něco kreslí, něco předvádí - a hlavně, že to je strašná sranda. Takže jsem na to byl zatraceně zvědavý. A očekávání se potvrdilo - prča to byla neskutečná. Chytlo nás to tak, že kromě jednoho večera jsme to praktikovali denně - denně jakože každou noc :) Totiž... prakticky vzápětí se nám vykrystalizoval tým - já, Karlos, Martina a občasně Tomáš Tvardek. A kdo má v týmu Karlose, ten má motivaci hrát cokoliv do zemdlení :) Proti nám zpravidla Kejlovi, Maťo, Martin, občas Adam, občas Tomáš Tvardek - zkrátka jak se to sešlo.

Náš tým při Activitách. Z Karlose je tam teda jen kus ruky...

Ale sehráli jsme se fakt parádně. Každý z nás si tam vytvořil nějakou svojí specialitu. Tak třeba Tomáš Tvardek, ten se tradičně vyznačoval tím, že při pantomimě prakticky cokoliv, co předváděl, začínalo předvedením nějaké krabice :) Každopádně byl Tomáš výbornej herec - jeho předvedení postelových scén bylo parádní :) Celkově se náš tým taky brzo vycvičil ve schématickém malování - Karlosova třešeň nebo králíkárna, Martinina láva, nebo můj blázinec - stačily tak maximálně tři čárky, sem tam vlnovka, panáček nebo kolečko a uhádnutí čehokoliv kresleného bylo doma :) Sehráli jsme se i slovně - uhodnutý "rychlokurz" byla super souhra. Akorát ta pantomima byla vždycky o tom, jak to zrovna sedlo :)

No, parádní zásek předvedl jednou Maťo - dostal pantomimu a jestli prý může při pantomimě použít to, co má na sobě (prozradím předem, že šlo o suchý zip). Jakmile byl ubezpečen, že jo, že to jde, už na něm byla jasná příprava na jeho triumfální pohled ve stylu "jó, tohle dáme za tři sekundy". Tak si nechal pustit čas, chystal se ukázat na ten suchý zip, co měl na kraťasech a... V tu chvíli by se v něm krve nedořezal, výraz překvapení, ne-li šoku - zrovna na těch kraťasech, co v tu chvíli měl na sobě, suchý zip nebyl :) Nakonec to ale, pokud mě paměť neklame, zaimprovizoval tak, že to uhádli i bez suchého zipu na kraťasech :)

Tomáš na záběru opět začíná předváděním nějaké krabice :)

Activitám jsme propadli fakt dost - do nočních, ne-li skoro ranních hodin. A v extrému jsme jednou dali hru tři na dva, braní pouze trojkových karet (tj. těch, co jsou nejmíň známé, protože klasicky se berou hlavně pětky :)) a skákání pouze po jednom políčku za uhodnutou otázku. Byli jsme v tom dvojčlenném týmu dohromady já s Martinou a nakonec se nám ten maratón těsně podařilo získat na naší stranu - souhra se holt pozná a i špeky jako třeba pantomima laparoskopie na nás byly krátké :)

Tentokrát Karlos v sólo záběru. Zrovna přemýšlí, jak před soupeřem zablafovat, že jde o těžkou otázku, přitom ve skutečnosti budeme odpovídat na dost triviální...

Po nočních Activitách, ale naše aktivita nekončila. Často se přecházelo ještě ke snookeru na noční hraní. To byla kolikrát pořádná ždímačka - člověku se po Activitách spát hned nechtělo, takže plnou parou do snookeru. A tam postupem času nakonec stejně ta deka únavy padla. Hned první noc jsme hráli opět s bráchy Liborem a Romanem - vyšli jsme vítězně, ale už to o tolik bodů jako odpoledne nebylo. No, a kdybych měl předběhnout - hráli jsme s nimi v krátké době potom ještě dvakrát - třetí naše klání jsme těsně urvali, i když už nás měli na lopatě, a v tom čtvrtém už nás dostali. A tam skončila naše neporazitelnost :D No, a od té doby, co nad námi vyhráli, s náma už hrát nechtěli :)

Když skončilo noční hraní, šlo se spát. Teda spát... v našem případě s Karlosem spíš budit okolí. To se vždycky vytasilo nějaké téma - navazující třeba na něco, co se ten den událo, anebo na něco úplně mimo (jojo, zajíček v časopise :)) a začaly naše výtlemy. Jestli si člověk lehal s tím, že asi nějak usne, tak tímhle se z únavy otřepal. Usínalo se zpravidla se svítáním a často pak docházelo k pěkným překvápkům jako třeba jednou - ráno od osmi nás na zápas vyzval Ruru, jeden ze slovenských účastníků Campu. Bylo to ještě v začátku, a tak jsme nevěděli, co čekat, jestli ten zápas budou brát vážně, nebo ne. Říkali jsme si s Karlosem, že to bude prestižní zápas mezi národnostmi a že se na něj teda musíme dobře vyspat a připravit a... "Kdy to vlastně hrajem?" zeptal se Karlos. Podíval jsem se na hodinky, čtvrt na šest - "Tak zhruba za dvě hodiny..." - "Hmm..." :) Pakliže jsme někoho našimi výtlemy (a hlavně Karlos, ten byl slyšet až na lesy) kolem páté ráno tradičně budili, tak se teda jako dodatečně omlouváme :)

S nedělí už začala tradiční náplň Campu - nejprve jsme ráno při snídani mrkli na olympiádu. Kostelecký zrovna vystřílel zlato, ani jedno minutí, paráda. Pak dopoledne lekce snookeru, odpoledne něco dle programu, mezitím cokoliv od hraní framů, fotbálku, ..., čehokoliv. Na výuce se začalo s klasikou - postoj, držení tága, držení těla. Což se lze učit pořád dokola - takže jsem byl rád, že si zase můžu poslechnout, jak u toho stát a jak u toho stojím blbě :) Během týdne se pak přešlo na strk, základní rotace, potápění a další klasické základní herní záležitosti.

Po nedělní lekci a obědě další kolektivní akce - turnaj v petanque. Tam jsem teda oba své zápasy totálně projel, dařilo se ale aspoň parťákovi Karlosovi. Dílem i díky jeho taktice - převedl totiž hraní petanque někam na úroveň házení krikeťákem. Jacka vždycky hodil tak nejmíň na patnáct metrů dopředu. Tam se sotva dohlídlo a dlouhými hody se to jen tak podle tušení obhazovalo. S tím Karlos slavil úspěchy a nakonec i prvenství :) A tím to začalo...

Začátek každodenní dopolední lekce

...Karlos totiž definitivně chytil diplomovou slinu :) Jestli by někdo předtím pochyboval, tak teď už ne :) Druhý den se měl konat turnaj v ping-pongu. Nakonec se tedy nekonal, to však nic neměnilo na to, že jsme se začali připravovat. Ve čtyřhře proti Martinovi s Martinou se nám povedlo vyhrát. Sice těsně, ale jo :D Což samozřejmě zvedlo naše turnajové ambice :) A nezůstalo jen u toho. Hned v neděli padl návrh na snookerový turnaj dvojic, ten se nakonec taky ve středu a ve čtvrtek konal. S Karlosem se nám tam podařilo dvěma neslanými, nemastnými výkony postoupit do semifinále, kde nás čekal Adam s Jindrou.

Tam jsme nakonec předvedli náš asi nejlepší výkon v turnaji, ale přesto to na výhru nestačilo - hrálo se na více získaných bodů během půlhodiny. A aniž bych věděl o tom, že nás až tak tlačí čas, stihl jsem v poslední sekundě vyrovnat. Takže následovala přenastavená černá. Špatně jsem hrál do jistoty, ale na stole černá zůstala i tak v docela těžké pozici na potopení. No, a Adam to dal :) Takže jsem šli do zápasu o třetí místo - proti nám Miro a Maťo. Nakonec jsme vybojovali bronz - a samozřejmě diplom k tomu :) Vítězství si odnesli Kejlovic, kterým se i v systému střídání obou hráčů z dvojice po každém strku povedlo nahrát 24 v náběhu.

Tím to samozřejmě s honbou za diplomy nekončilo - jednoho odpoledne jsme se s Karlosem nachomýtli ke křížovkám, které Adam s Terkou luštili na terase. Slovo dalo slovo a vyhecovali jsme se - já s Karlosem proti Adamovi s Terkou v tom, kdo rychleji vyluští křížovku :) První křížovka nám s Karlosem sedla - tajenku jsme měli brzo, ale povinnost byla vyplnit všechna políčka. Tak jsme je holt (nějak ;)) doplnili :D 1:0 pro nás... :) Druhá křížovka... tam jsme dohromady dali snad jen dvě slova a zbytek byly nějaké absolutní nesmysly, že jsme pořádně netušili, co se po nás vlastně chce vyplňovat... 1:1... Nakonec jsme se dohodli, že dokud oba týmy nebudou luštit identickou křížovku, tak to je o ničem. Přešlo se teda na osmisměrku. V ní se celkem zadařilo - vyškrtali jsme všechno, co jsme měli. Složit z toho tajenku byl sice v našem škrtacím binci, co jsme tam vyrobili, trochu problém, ale povedlo se - 2:1

Nakonec jsme přešli na zvláštní typ "křížovky", kde se do mřížek doplňovaly číselné řetězce proměnné délky. A vždycky od jednoho vyplněného se dalo dohledat, jaký doplnit další. A ve výsledku se tajenka luštila připravenou substitucí čísel na písmena :D No... při tomhle mi zajiskřilo oko :) Vlítli jsme na to s Karlosem plnou vervou a 3:1... A tam se dohodlo, že se teda pořídí dva identické sešity křížovek a uspořádá se turnájek :) (Nakonec nebyl). Kromě toho se Karlos chytil později ještě piškvorek, tam se z toho ale také nic nevyvinulo. Nebyl totiž ani čas - fotbálky, nohejbaly, Activity a snookery to spolehlivě zaplnily samy o sobě.

V jeden den jsme s Karlosem udělali jednu výjimku - nepřijímali jsme výzvy, ale naopak vydávali :) Vyzvali jsme totiž na zápas Tomáše Kejlu a Adamem. No, strategie byla jasná - nepustit je do šance a hrát na jistotu. Což se nám i dařilo, a tak jsme si prvoligové duo nenechali ani nějak moc bodově utéct. V závěru nás Adam s Tomášem pustili i k několika frameballům a to i takovým celkem triviálně proměnitelným. No... ale přece bychom nemohli deklasovat autoritu instruktorů tím, že bychom je porazili ;) Takže jsme to udělali jako tak, že jsme ty framebally nedali, a oni nakonec vyhráli :)))

Kromě nás snookeristů, jejich manželek/přítelkyň a malých Míši Kejly a Kristýnky Šíchové se na Campu nacházelo i pět psích účastníků - nejprve Tykev, Tyta, Tykvísek a nepočítaně dalších pojmenování, na které slyšela, resp. někdy taky neslyšela - Krysařice Terky a Adama, pro kterou je Adam jako táta a Terka jako máma :) Ta byla u všeho :) K dalších čtyřnohým patřilo duo od Martiny - Frisco, kterému se teda říkalo Kikina, a Lili, které se říkalo Lilina. A nakonec ještě duo chrtů Athos a Amon od Martina a Lenky Novosadových. No, ono by to ale ani nebylo všechno, co hypoteticky přicházelo v úvahu - totiž, když člověk se polořečnicky-polodotazově zeptal Martiny "Takže vy teda máte dva psy?", dozvěděl se, že to je teprve půlka sestavy a zbylí dva (resp. zbylé dvě) čekají doma. A výčet domácí zvířeny by tím zdaleka nekončil :) S pejsky tam každopádně byla sranda, Tykev to tam celé proháněla - tu klasicky po čtyřech, tu přemetem přes záda :) A když si každý z nich našel svůj klacík na okusování (v poměru ke své velikosti :)), tak zavládla psí spokojenost :)

Tykev s maminkou Terkou :)

Ve středu večer taky přijel na návštěvu Tomáš Macák s Rudou Laczkem. Tomáš, coby mezinárodní rozhodčí, vedl přednášku o pravidlech a některých ošemetných situacích. No, jak bývá zvykem, dal prostor pro dotazy - jak nebývá už tak často zvykem, dotazy se skutečně našly, nebylo jich málo a hlavně... no... Karlos se ptá: "A co se stane, když na stůl přihodim červenou kouli navíc a rozhodčí si toho nevšimne?" A další otázky z kategorie "Co se stane, když XXXXX a rozhodčí si toho nevšimne" na sebe nenechaly dlouho čekat - to bylo o tom, co se stane, když hráč kopne do stolu, rukou posune kouli, provede jumpy, které se vymykají klasické fyzice - Karlos fantasii meze nekladl :) Nakonec to došlo k tomu, že na sebe Karlos upletl bič a na jeho zápasy na větších turnajích bude muset být vyčleněn osobní rozhodčí, který nebude sledovat nic jiného, než jen jeho - co dělá rukama, nohama, copem, co má v kapsách, co kam strká a odkud vyndává :) Kromě debaty s rozhodčím v ostatních dnech po večeři probíhaly i další přednášky - třeba o údržbě tága, anebo rozboru O'Sullivanovy nejrychlejší 147. U toho se teda došlo k tomu, že tam udělal několik chyb a zahrál to s dávkou štěstí :)

Ve čtvrtek se kromě zmiňovaných zápasů o umístění z turnaje dvojic konal i turnaj Pot Blue - potápění modré koule s jejím vracením na stůl. Kdo jich dá nejvíc bez přerušení, tak vyhrál. Pořád jsem tam pronášel chytrá moudra, že nejlepší to je hrát tahákem (je fakt, že když jsem tohle cvičení hrával, tak tahákem se povedlo nahrát osm koulí, zatímco náběhem to nebylo nikdy tak úspěšné). Při samotném soutěžním aktu jsem ale vyměknul a samozřejmě bílou hrál nejjednodušší rotací, takže nahoru náběhem. Myslím, že mi to vyšlo na čtyři koule v řadě, což bylo dělené třetí místo (s ještě asi čtyřmi lidmi :)). Blýskl se Libor (nebo Roman? Já, chlapi, pořád nevím, který z vás je který :)) - zahrál myslím šest. Aby ho nakonec jako poslední na řadě sedmi potopenými (a právě taháky, já to říkal :D) překonal Karlos.

Přišel ale pátek a tam vůbec největší chvíle pro lovce diplomů (a teď přemýšlím, jestli slovo "lovce" myslím v jednotném či množném čísle :)) - tříkolová soutěž nejen o diplom, ale i o dva lístky na listopadovou exhibici Ronnie O'Sullivana. První kolo spočívalo v předvedení snookerové techniky, která byla ohodnocená Tomášem a Adamem známkami od 1 do 10. Hned v prvním kole se ujal vedení kdo jiný než Karlos. Známky myslím 10, 9. Já to dal 2x za 8, což nebylo až tak zlé. Ve druhém kole následovala znalostní soutěž - deset otázek z pravidel snookeru a ze světového i českého snookeru. Tam opět zabodoval Karlos s myslím jednou chybnou otázkou. Já měl chyby myslím dvě nebo tři - jedna byl špatný počet titulů MS, které má O'Sullivan, druhá počet koulí na stole před začátkem framu. Což uznávám, že jakmile v počítání není integrál, soustava diferencialních rovnic nebo modulární umocňování v Galoisově tělese, tak je to pro mě vždycky ošidné :) Ale odpověď byla podle mě přinejmenším nejednoznačná - bílá je před začátkem framu v ruce, takže se nepočítá do počtu, co je na stole, což jsem tam napsal - a prej že jako špatně :)))) Přitom pravidlo [9a) I.] (viz. http://snooker.cz/files/pravidla_snooker_122007.pdf) hovoří zcela jasně :D

Třetí část byla slohová - a to na téma "Proč bych měl lístky na exhibici vyhrát právě já". No... ve výsledku se odevzdané práce nesly spíše v duchu "Proč bych neměl vyhrát právě já" :)) Ale pár prací dodržujících téma se našlo - výsledek jednotlivých slohovek hodnotili všichni účastníci, tam to bylo o kolektivním rozhodování. Tradovalo se, že slohovku chodíme psát s Martinou během venčení psů - nevyprodukovali jsme nakonec ani čárku, drby to byly liché :) Takže se vzdanou účastí u mě za nula bodov. Ve slohovce nakonec zabodoval Marián, který myslím jako jediný za sebe vlastně dodržel téma a přiznal, že by chtěl vyhrát proto, že je fanouškem Ronnieho. Napsané od srdce, upřímné, jo, lístky jsou ve správných rukou. Každopádně nebyl by to Karlos, kdyby neměl něco speciálního :) A co že to bylo? To si nechám na závěr do "bonusů" :)

Sice třetí místo v turnaji dvojic, ale diplom je doma, spokojenost :)

V pátek večer už nebyl snookerový stůl, ten nám odpoledne rozebrali a odvezli nějací brňáci, počasí šlo taky celkem do háje (hraní petanque v zimě, mrholení, mokré trávě a sandálech teda nic moc :)), což ale nic neměnilo na tradičním večerním programu - po čtení slohovek a vyhlášení vítězů jednotlivých soutěží nadešlo hraní Activit. Tentokrát poprvé a naposled s plným zastoupením všech účastníků :) Sobota pak v duchu balení a (domnělého) "tak a jede se domů". Ono vlastně - v pátek ráno se ptám Karlose: "Tak si uvědomuju, zejtra se vlastně jede pryč... čim pojedeme?" :)

Nakonec nás svezl Adam, nicméně... "Hele, půjdem ještě na Chodov," napadlo nás s Karlosem prakticky současně. Tak jsme hned udělali obrat směrem do herny na Chodov. Vzápětí volala Martina "Já nedorazím, ale táta přijede." Takže jsme najednou byli tři. A do toho Petra, že jsou s Tomášem zrovna taky na Chodově. Takže neuplynuly ani ne dvě hodiny a početní cca čtvrtina účastníků druhého termínu Campu zase dohromady... jak nějací závisláci :) No, večer ještě pizza s Tupelem a Kejlovic rodinou a to už bylo fakt všechno :) (Dobře, když teda nepočítám hned následující úterý večer, kde jsem byli na Chodově zase Adam s Terkou, Martina s Martinem a Karlos :)

Camp každopádně super, moc se mi to líbilo. Kromě toho jsem se tam i leccos naučil - tak třeba to, jak se řekne slovenský ekvivalent našeho "Ty vole." - je to "Ty kokso." :) Maťo to často používal při Activitách :) Naučil jsem se taky rozbíjet židle. To jsem si tak jednou pohodlně dosedl do židle a nejednou mám dojem, že se mnou ujíždí dozadu. Co ujíždí, že se celá úplně rozjíždí. Tak jsem skončil na zemi, židle rozpadlá na patnáct kousků. Kdybych chtěl, tak se mi jí úmyslně tímhle způsobem rozflákat nepodaří, ale když je v tom člověk nevinně a je to jak po boji :) Naučil jsem se taky, jak si trhat kalhoty na houpačce :) Anebo to, že zbrousit tágo jemným smirkem skutečně stojí za to - kdo není spokojený s tím, jak mu to po ruce jezdí, vřele doporučuju. A poznal jsem tam taky umění "totální originality" srovnatelné s cimrmanovským absolutním veršem - když je prostředek na hubení hmyzu pojmenován "Hmyzovrah", tak to je prostě kouzelná ukázka marketinkové invence :)

Společná fotka, kde ale všichni tak úplně nejsou... Schválně, kdo všechno chybí? :)

Ale konec tohohle článku to ještě zdaleka není. Následuje pár bonusů :)

Nejprve odkaz na formální report na e-snookeru: SAC II / Jaký byl? - To, co není tam, je tady a naopak. Vzájemně se to na sebe odkazuje :)

Díky Petře máme záznamy z našich Activit :) Doporučuji pečlivé studium mým spoluhráčům v týmu, abychom si opakovaným rozborem naší kooperace stále udržovali ty správné herní návyky :) Martino, Karlosi, Tomáši - stáhnout a přehrávat :D

Nejprve Karlosova pantomima. Dobře si všímejme hlavně lehkosti, s jakou Karlos předvádí i tak náročnou činnost, jakou předvádí :)]

video (19 MB)

Pokračujeme mluvením. Je to otázka pro všechny, ne pouze pro tým, co je na tahu. Což je při hře dvou týmů vždycky důležité, aby tým, co je na tahu, uhádl a nedal body oponentům (a zároveň neztratil ty své). Otázka je jednoduchá, Karlos volí tzv. "minimalistickou strategii" - tj. jen načnout téma, ale nepopisovat. Spoléhá na vzájemnou sehranost a kvality svých spoluhráčů, že odhadnou to správné slovo :) Za pozornost si taky stojí povšimnout maximálního soustředění v našich tvářích, protože jde o zlomky sekundy v rychlosti reakce.

video (23 MB)

A nakonec pantomima. Přicházíme do chvíle, kdy Tomáš předvedl, cosi u země - jakoby nějakou zeleninu - a pak cupitání po čtyřech. S konvenčním přístupem ke hře bychom tady pravděpodobně neuspěli, ale naše sehranost nakonec přinesla body. Že z toho bude "miláček", nakonec překvapilo i nás samotné i přesto, že se nám to podařilo uhádnout. A to, s jakou asociací na to Tomáš šel, to už nás dostalo úplně - šel na to přes předvádění Tykve :)

video (37 MB)

A nakonec Karlosova slohová zpověď a pohled do nitra citlivé duše :)

Proč bych lístky na exhibici Ronnie O'Sullivana měla vyhrát právě já?

Již krátce po narození naši poznali, že nejsem úplně normální dítě. To, co v mém věku běžně dělaly jiné děti, mě nebavilo. Různé řehtačky a úšklebky či pitvoření všelijakých příbuzných či cizích lidí mi připadalo vyloženě trapné. Ale jakmile jsem dostala do ruky či do kočáru balón či tenisovou raketu, najednou mě to velice zaujalo. Ale stále to nebylo ono. Jednou, to už mi bylo asi 7 měsíců, jsem na chvíli držela tágo. Byla jsem úplně učarována. No fakt, nekecám, mám fotku, i když už je celá ošoupaná, jak jsi ji dětem na pískovišti musela denně ukazovat. Nikdo - dokonce ani kluci ne! - mi nechce věřit, co jsem to za přirozený talent od narození, a to mě občas dost štve, fakt.

V den mých 2. narozenin jsem dostala jako dárek dětský kulečník - takovýten s těmi barevnými hříbky uprostřed. Ty mi tam ale přišly úplně zbytečné, protože jakmile jsem dostala do ruky první vlastní tágo, nebylo již pochyb o mém obrovském potenciálu. Již po prá tréninkových hrách a pár pozicích, kdy to nebylo ještě stále ono, jsem zjistila, že táta má na konci tága nějakou gumu, která barví. A jelikož se už v rodině potají šuškalo, jak mi to jde, táta mě naučil lepit špičku a jak se starat o tágo. Od té doby už mě můj milý tatínek nikdy neporazil, když jsem nechtěla. Občas ho nechám ale vyhrát, aby měl radost. Je to přeci jen táta. Samozřejmě brzy mi bylo mé první tréninkové hřišťátko malé, protože taháky, náběhy a falše mi nedělaly na tak malém prostoru potíže. Vydali jsme se proto do herny.

To už mi byly 3 roky. Celá herna oněměla úžasem, když jsem ještě z dětské sedačky přiváděla po celém stole a již po půl roce jsem zahrála svoji první čistou hru ve hře 8 ball. Dřela jsem každý den po školce jako kůň. A večer v televizi hltala ty úžasné Filipínce a jiné šikmoočky, jak ten pool v jejich podání vypadá jednoduše.

Toto "přechodné" období trvalo snad 4 roky! A pak to přišlo! Jednoho krásného dne poté, co jsem vyhrála matematickou olympiádu nebo kuličky ve hře na ďůlek s děckama na dvoře, už nevím, jsem si zapla televizi a byl tam. Úplně jsem si ho zamilovala. Ty jeho nádherné strky, čisté nahrávky, rychlá hra, ty jeho úšklebky. Vlastně kvůli němu jsem objevila snooker! Nebo snooker objevil mě?! Bylo jasno, moje kariéra začala konečně nabírat ten správný směr. Desítky, stovky a tisíce hodiny dřiny na stole, opakování neustále dokola všech tréninkových pozic, hledání tága, výměna sparignů... A stálé hltání mého šampióna v televizi.

Když mi bylo asi 10 let, vydali jsme se s naším Trabantem raketa diesel podívat se na jeho zápas živě. Bohužel jsem přijeli pozdě a poslední dva lístky byly za sloup. Viděla jsem pouze jeho ruku na stole a tágo. A pak jeho, když odcházel a loučil se, bohužel jen zezadu.

Dnes, když mi je již 15 let, jsem se přihlásila do Snooker Academy. Ne proto, abych se něco naučila, ale abych si uvědomila, jaké chyby se dají dělat a od ostatních se poučila. Je to leckdy opravdu zábavné! Ale vlastně něco nového mi to přineslo. Netušila jsem, jaké můžou být mezery a nejasnosti v pravidlech. Díky za přednášku. A taky zde můžu vyhrát lístky na snooker exhibici.

Proč to mám vyhrát já? Abych ho konečně viděla. Abych si mohla potřást ruky a nechat podepsat mé první dětské tágo. Od žijící legendy, od Rakety, od star. Je to má hvězda a můj vzor, Ronnie O'Sullivan.

Andulka Raketka

Andulka Raketka v celé své kráse :)

Foto: Petra Kejlová, Míša Vosková, Martin Novosad

Přestěhováno

Sat, 02 Aug 2008 18:17:00 +0000

Tak jsem si k tomu dnes sednul a celé to přestěhoval na nové umístění, na kterém se zrovna momentálně nacházíte :)

Stěhování

Sun, 27 Jul 2008 22:55:00 +0000

...zatím ještě nenastalo. Ale až se to tu vypne, přelaďte si na adresu (ano, název domény jsem nakonec vybral losem z několika podobně "kvalitních" - no, tohle je jedno z těch ujetějších, ale co :))) http://blog.vlasakovy-malickosti.cz

Génius na lopatkách

Wed, 09 Jul 2008 09:50:00 +0000

...a já jsem z toho celkem smutný - Federer prohrál 2-3... prohrál s Nadalem... a prohrál ve Wimbledonu!

Vidět tohle napsané před nějakými třema lety, se smíchem bych to prohlásil za nesmysl a měl bych pravdu. Vidět tohle před rokem, říkal bych si, že by to bylo možné, ALE... Letos...? Je to už pravdou. A tak padla jedna velká tenisová konstanta - tak jako má Nadal předplacené Roland Garros (French Open), tak má Federer Wimbledon. Občas jim tam někdo zazlobí (tak jako loni Nadal Federera ve finále Wimbledonu), ale jinak je to jasné - Nadal je k neporažení na antuce, Federer na trávě. Federer, světová jednička, možná nejlepší hráč historie, suverén na trávě. A odejde na trávě poražený - tak to už hýbe dojmy. A ještě k tomu poražen Nadalem, který svůj antukový styl přenesl na trávu, ačkoliv tráva a antuka je pro mnohé tenisty vzájemně se vylučující povrch.

Ale čím to?

Podívejme se do loňského roku. Federer jeátě suverénně vyhrává Australian Open a nezdá se, že by se něco mělo dít. Na Roland Garros si vylamuje ve finále zuby na Nadalovi, ale to se jakž takž bere za normální. Wimbledon a Federer má co dělat s Nadalem ve finále. US open - Djokovič ve finále Federera hodně zlobí, ale Federer vyhrává - i díky nezkušenosti Djokoviče. Nebyl to Federerův dominantní rok - dost prohrával. Přestal spolupracovat s trenérem. Dost ve hře chyboval.

Jak to bylo loni, o tom jsem tu už psal

Letos? Federer ohlašuje dva cíle a jeden implicitní - vyhrát Roland Garros, vyhrát olympiádu a neztratit svou suverenitu ve Wimbledonu. Na Australian open má Federer velké potíže ve čtvrtfinále s Tipsarevičem - zápas je to drama, Federer odvrací ztráty svého podání v pátém setu, vždy z rukávu vytahuje nějaký geniální úder či eso. A Tipsareviče nakonec udolá. Semifinále s Djokovičem, kterému letošní Austrálie sedla. Sedla - Federera vymetl a ve finále i Tsongu. Federer je bez finále. Ale zjistilo se, že hrál s mononukleózou. Dál... Roland Garros. Federer si najímá antukového trenéra. Experti prohlašují, že hraje nejlepší antukový tenis. Mně to tak nepřijde - možná hraje více antukově, to je fakt, ale před takovými dvěma lety hrál líp - hrál líp tím, že hrál celkově líp, což bylo ve výsledku možná lepší než to, co bylo letos. Protože kromě zlepšené antukové hry, to bylo horší - opět chyby, zbytečné, laciné, až nehodné jedničky. Ve finále Nadal Federera vymetl, ve třetím setu s kanárem. Bylo to jejich nejjednoznačnějáí finále na Roland Garros.

To, co bylo patrné loni, se letos projevilo dost - Federer trochu ztratil charakteristiku neomylnosti. Pořád je to hráč s rukou tenisového virtuosa - dokáže odehrát cokoliv jakkoliv. Hraje s lehkostí, dokáže míčku udělit obrovskou sílu, aniž by to na něm bylo jakkoliv patrné, aniž by hekal. Doběhne mnoho ztracených míčků, ačkoliv dojmem nabušeného atleta nepůsobí. A má obrovské tenisové myšlení a vidí úhly pro jiné nevyditelné. Ale to vše letos s chybami - do sítě, mimo kurt, nejisté podání, voleje nejsou co bývaly...

A Nadal? Ten se zlepšil více než znatelně. Už to není hráč, který jen běhá a vrací (podotýkám váechny) míčky, přičemž z obrany občas vytasí nějaký úder. Už je útočnější. Jeho hra je pestřejší. A dokáže taky zahrávat fantastické úhly a prohozy.

A tak tu máme Wimbledon. Federer po cestě vyřazuje Hewitta, Ančiče i Safina (to pozitivní na letošním Wimbledonu je, že Safin se dostal do semifinále). Ve finále je bez ztráty setu. A zdá se, že ač občas chybující, na trávě opět dominantní. Nadal má los o poznání snadnější, favorité na jeho straně pavouku z turnaje vypadli dříve, než se k Nadalovi vůbec dostali. A ti, co favority porazili, se nijak extra proti Nadalovi nepředvedli. Hrál Nadal fakt tak dobře?

Asi to tím bylo. Ve finále tu máme klasický obrázek - Federer má "komplex Nadal". Aby snad z šestnácti breaků proměnil jen jediný, to si u světové jedničky a prvotřídního trávaře vysvětlit nedovedu jinak, než psychikou. Nadal hraje dobře, Federer střídá polohy, kdy hraje nic moc (to se nechává opíjet Nadalovými rohlíky a pálí do sítě), hraje jakž takž (to jsou vyrovnané výkony) a hraje svou travnatou hru (Nadal jakoby na kurtu v těch chvílích nebyl). Federer často Nadala trápí při jeho podání, ale efekt nulový. Naopak Nadal má efektivitu velkou - jakmile se Federer při podání zadrhne, průšvih je na světě.

Po dvou setech 2-0 pro Nadala a já žasnu. Třetí set se veze vyrovnaný, ale nad Federerem se stahují mračna. Jak obrazně, tak reálně. Začíná pršet, zápas je přerušen. Pokračuje se cca po hodině. Federer nastupuje jako vyměněný, kromě toho ustal vítr. Jde mu podání, set v tie-breaku získává, ve čtvrtém hraje při svém podání excelentně, ale opět se mu Nadala nedaří breaknout. Další tie-break. A v něm Federer hoří - Nadal v něm najednou vede snad 4-1, nebo 5-1, přesně nevím. Přičteno, že se hraje do 7 (nebo dokud je mezi hráči rozdíl 2 bodů), tak to s Federerem nevypadá dobře, konec zápasu se blíží. Ale Federer opět vytahuje trumfy z rukávu - esa z podání a neskutečně údery ze hry a Nadal je navíc nervózní z toho, že by fakt mohl vyhrát. Po tie-breaku plném extrémních úderů za stavu, kdy má Nadal dvakrát match-ball, vítězí v setu Federer.

Set pátý a sázel bych na Federera. Dal dva sety po sobě, vylízal se na poslední chvíli, Nadal vypadá v útlumu - aby ne, dvakrát chybělo málo a už by držel trofej a najednou se začíná prakticky odznovu. Ale co to? Federerovi každým dalším gamem odchází podání. Nadal proměňuje break a sám si podání vzít nenechá a je vítěz.

No, jednou se to stát holt muselo... A tak Federerovi pro letošek zbývá ta olympiáda. A náplast v podobě US open - protože si nedokážu představit, že by jednička končila rok bez výhry v grandslamu :)

A rodí se tu fakt fest tenisová rivalita - už to není jen o antukové čtvrtsezóně, kdy jedničku Federera vyzývá antukový démon Nadal. Už se to šíří i dál - a to by paradoxně Nadalovi mohly být než Wimbledon bližší ostatní dva grandslamy (v nich má váak problém s pohybem na tvrdých površích - tedy s pohybem ne, ale tím, že si tím huntuje kolena). Federer ustoupil ze své dokonalosti, naopak Nadal se ke své blíží - hraje fakt dobře, hraje si se soupeři jak kočka s myší - dává jim šance, které však neskutečným pohybem dokáže odvrátit, a pak sekne drápem a neskutečný prohoz je na světě.

Chtěl bych, aby Federer:

a) vyhrál Roland Garros (tj. zkompletoval sbírku vyhraných grandslamů)
b) vyhrál olympiádu (ne každý to dokáže)
c) (a hlavně) překonal Samprase v počtu vyhraných grandslamů (Sampras má 14, Federer 12)

...jinými slovy - chtěl bych být u toho, jak vzniká a hraje tenisový velikán a možná největší v historii :) Abych potom za třicet let mohl vyprávět a klasickém duchu: "jó, to Federer, to byl hráč. Tohle, co tu je teď, kam se hrabou." :D

- ale jinak je ta rivalita celkem dobrá pro dobro tenisu.

A to v pozadí čeká Djokovič, o kterém mnozí prohlašují "ne Nadal, to Djokovič bude opanovat svět po Federerovi". No, můžeme se jen těšit :)

Nicméně, letošní wimbledonské finále byl jeden z nejhezčích zápasů wimbledonské a tenisové historie. Sice bych člověka tenisu neznalého poslal pro atraktivní zápasy do Paříže na Roland Garros nebo na Australian Open, ovšem wimbledonské finále byla paráda. Výborné výměny, dramatické okamžiky, zmrtvýchvstání Federera. Nádhera, nádhera, výsledek mi vadí, ale ty čtyři a půl hodiny byly krásné.

A tak přikládám trochu jůtůbování z finále.

Nejprve všechny důležité momenty a neuvěřitelné výměny. To byla prostě paráda.

Následuje poslední game třetího setu a pak tie-break - tam se Federer zvedal.

Ale hlavně tie-break čtvrtého setu. To byly ty nejhutnější okamžiky zápasu. Video je z chvílí, kdy Federer uhrál několik míčků v řadě a otočil zdánlivě neotočitelnou ztrátu, kterou na začátku tie-breaku nabral. Je to 6-5 pro Federera a začíná tahání o každý míček. Setball Federer neproměňuje. Vzápětí má Nadal match-ball při Federerově podání. Federer pálí podání do růžku. Nádherným prohozem si Nadal vybojuje match-ball do svého podání. Podobně parádní prohoz předvádí i Federer, srovnáno. Pak si Federer při Nadalově podání Španěla rozběhá a nedá mu šanci. Set-ball Federer získává po Nadalově ojedinělé chybě. Srovnáno 2-2 na sety a v tu chvíli jsem byl jak po infarktu :D

Krátké listy bloudícího ligisty XI

Wed, 09 Jul 2008 00:24:00 +0000

...spíše opět "neligisty", moc jsem tomu nedal. Každopádně snookerového se toho za ty 3 měsíce stalo hned několik.

No, začnu svou hrou :)) Po zápase s Madjidem v T3 jsme šel hrát s Andym Millsem. První a poslední frame jsem hrál jakž takž na své poměry dobře - co mi v prvním framu těsně nespadlo, mi v posledním spadlo. Poslední jsem vyhrál, první prohrál a ty dva vložené mezi nimi taky, takže 3-1 pro Andyho. Zápas to byl ale zajímavý - Andy je jednak srandista, jednak snookerový mentor. Takže jsem se jak zasmál, tak i něco dozvěděl ke své hře a jak ji zlepšit. V zápase nám dělal diváka/zapisovače/oznamovače náběhů (zpravidla jedničkových :)) Andyho kamarád, co sem dorazil z Británie. To byl taky srandista. Ve finále dorazil ještě další Andyho kamarád Jon Tingle a nakonec jsme si zahráli ve čtyřech snooker dle pravidel "hraje se na potopení a ne na jistoty + kdo soupeře dostane do situace, kdy soupeř uzná, že ze situace není co hrát do kapsy, hraje znovu, dokud nepotopí, nebo nedá soupeři šanci k potopení" :D

Ze skupiny jsem nakonec postoupil a vyfásl do play-off Pavla Kollera. Hráče, co snooker hraje už dlouho, a hráče, co ho hraje dost pečlivě a soustředěně. No, docela jsem se tom březnu dubnu cítil se svou hrou spokojen, a tak jsem se těšil, že by to mohl být zajímavý zápas, kde ne, že bych si věřil na výhru, ale aspoň na to, jak favorita potrápit. Dopoledne před zápasem jsem si šel do Cípu s Katjou jen tak zahrát a dát si pár tréninkových koulí. A podařilo se mi tam zlomit "dvacítkový" komplex...

Totiž - během právě března a dubna jsem takřka vždy, když jsem byl na tréninku či v zápase nějak atakoval svůj nejvyšší náběh a hodnotu 20 bodů v náběhu, kterou jsem dosud nepřekonal. Jakmile měla přijít koule, z které bych tu dvacítku překonal, prakticky vždy jsem ji zazdil. Zazdil proto, že jsem jí chtěl dát, aby ta dvacítka padla. Čím více se toto opakovalo, tím horší to bylo. A tady najednou - červená, černá, červená, růžová, červená a... povedená nahrávka na černou. To by bylo 23. A zase situace, ve které jsem v té době byl už poněkolikáté. Ale tahle byla snad nejjednodušší. Šel jsem do té černé s tím, že jí chci dát - na nic dalšího jsem nemyslel. Hlavně aby byl klid od té dvacítky. Odfoukl jsem si, proklepal ruce a hrál černou :) Padla. Chvíli jsem jásal a pak šel hrát dál. Bílá skončila u mantinelu pod černou, nehrál jsem to s žádnou nahrávkou... Ale vyšla haluzová červená přes celý stůl - a z ní nahrávka na přímou růžovou do středu. Takže to máme 24 a s růžovou to je na 30. Tak to už bych se sakra rozšoupnul :) Růžovou jsem teda nedal... Ale dvacítka z krku.

S tímto jsem šel euforicky nabitý do zápasu s Pavlem. První frame šel dobře. Sice ne s vysoce bodovanými barevnými, ale dařilo se mi zahrávat nějaké náběhy, jistoty docela vycházely, cítil jsem se dobře a soustředěně. Poté, co jsem do zápasu vlítnul, Pavel postupně stáhnul náskok a na barevných mě předehnal. Na modré jsem potřeboval snooker. Šel jsem do něj a dostal Pavla skutečně do snooker, ze kterého zafauloval. Modrou jsem posléze dal, růžovou hrál do jistoty. Pavel odehrál a na stole vznikla situace: černá zhruba na svém bodě, růžová cca 10 cm od mantinelu v polovině mezi středovou a horní rohovou kapsou, bílá kousek u modrého bodu. Potopení růžové - extrémně těžké, ba ne těžké, ale takové, které se nehraje. Občas tyhle strky zkouším, občas mi vychází. Ale tohle je zápas. Ale dnes se na to cítím i v zápase. Šel jsem do toho s tím, že se to prostě dá potopit. A taky že jo. Nahrávka na černou vyšla částečně - tedy, bylo možné černou potápět, ale ideál to nebyl a navíc bylo potřeba hrát s hráběmi a prodloužením (ano, ideál to nebyl :D). Ale zase - šel jsem do toho s pocitem, že to dám. A padlo to. První frame pro mě a jak Pavel později přiznal, trochu ho to zabořilo do křesílka. Jenže v druhém framu mě nějak přejel - aniž bych hrál o tolik hůř než v prvním. Udělal jsem ale pár chyb a těch využil. Frame třetí - opět se daří sbírat body menšími náběhy, odskakuji Pavlovi a frame nakonec vyhrávám. Vedu 2-1, hra mi jde, ale taky mě to soustředění už docela zmáhá. Další frame zcela propadám, 2-2. Poslední frame. Přestože na začátku vedu a vypadá to zase se hrou dobře, iniciativu přebírá soupeř a postupem času mě doráží celkem velkým rozdílem. 3-2 pro něj a já mám celkem plné kecky z prvního plného pětiframeáku, který jsem odehrál. Ale zápas pěkný, sice mě nakonec ta prohra vzhledem k vývoji zápasu mrzela, ale co bych zase chtěl...

Následuje snookerová pauza - turnaj T4 se plete s diplomkou a státnicemi. Trénovat nechodím, po měsíci nesnookerování mě čeká zápas ve skupině s Lukášem Korbou - ligovým nováčkem. Ruku mám tuhou, bez citu, ale postupem zápasu se jakž takž rozehrávám, spíš mi vadí nastupující nachlazení :) První frame prohrávám, další dva vítězím, poslední prohrávám. 2-2 a jsem celkem spokojený, Lukáš hrál pěkně a zvlášť mu vycházely dlouhé koule, proti němu to fakt chtělo dobré jistoty, které se mi moc nedařily. Další zápas s Vladimírem Treybalem jsem musel skrečovat a pak mě čekal, hohó, donedávna držitel nejvyššího soutěžního náběhu u nás, Mario Marič. T3 v první lize neodehrál, takže sestoupil do Open ligy. No, dostal jsem 4-0 a bylo po hodině a pár minutách hotovo :) Na velký odpor jsem se nezmohl, pár koulí vyšlo, ale jinak nic moc, takže skóre vždy okolo 48-16, kdy jsme končili se začátkem barevných. Ve skupině jsem skončil čtvrtý a postoupil do play-off pro nepostoupivší hráče do play-off A. Tam jsem neprve kontumačně postoupil do finále, kde kontumačně prohrál ve finále, čímž byl asi z celého T4 vyřazen pro dvě kontumace :)

Ale hlavně jsem od té doby zase snooker opět měsíc nehrál. A teď trpím. Tempo odešlo, tehdy jakž takž prováděný strk taky, bílá mi skáče po stole, hledám cit pro míření... je to skoro horší, než když jsem začínal - tam jsem aspoň nevěděl, co hrát. Tady se snažím o to, co dříve trochu šlo, a najednou to prostě nejde. Takže dva poslední snookerové tréninky ve znamení velké frustrace :)

Ale pojďme dál a od mé hry :)

Byly tady Mistrovství republiky. Nejprve to hezčí, tedy dámské :)

To se konalo v Mladé Boleslavi a účastnilo se ho osm dívek a žen. Snookeristky doplněné o poolistky. A dvě papírově velká jména -Eva Mašková, coby vítězka rakouského ligového turnaje, a na druhé straně Veronika Hubrtová, excelentní poolová hráčka s mezinárodními úspěchy. Od nich se čekalo dost. Turnaj byl víkendový, v sobotu jsme holky organizačně dostali se Zdeňkem alias Tupelem na starost my - a šlo to bez problémů :) Teda... Eva Mašková se překotila s židlí a rozbila si hlavu. S odskokem do nemocnice, ale přesto postoupila ze své skupiny z prvního místa. S ní Zuzana Kožlová. Z druhé skupiny Hanka Kaslová a po velkém finiši v posledním zápase Veronika Hubrtová. Ta se před posledním zápasem krčila na poslední příčce s nejhorším skóre, ale nakonec to dotáhla k postupu - šampionka se nezapře. A vlastně i tím, že se postupně na snooker začala adaptovat - první zápasy rozpačité, ale pak to šlo nahoru.

Druhý den bylo play-off Eva Mašková proti Veronice, Hanka proti Zuzaně. Zápasy vyrovnané, ale vítězí v nich Veronika a Hanka. Finále velké drama doslova do poslední koule a... snookeristkám vypálila rybník Veronika. I včetně naší speciální ceny za nejvyšší náběh. Pořád jsme se Zdeňkem přemýšleli, co by to mohlo být, a nakonec nás napadlo, že co kdyby to takhle bylo tolik čokoládově-bonboniérových koulí, kolik bude hodnota náběhu. Nakonec jsme to trochu modifikovali na barevné kulaté žvýkačky :) Akorát jsme netušili, kolik může ten nejvyšší náběh být, tak jsme těch kuliček nakopili kolem šedesáti :) Náběh byl 21 :) Žvejkal jsem ještě donedávna :D

Každopádně turnaj to byl velmi pěkný - holkám to seklo, zápasy byly napínavé. Myslím, že atraktivitou by to v budoucnu mohlo přilákat nějaké to další diváctvo, než co se sešlo v Boleslavi. Takže se už těším na další ročník.

A o měsíc déle MR klasické - tedy jak muži, tak i ženy. Pavouk vyšel hodně zajímavě - neměl prakticky slabé části, sliboval vyrovnané zápasy. Do toho ještě mnozí kvalifikanti udělali trochu průvan v zaběhnutých pořádcích. Kupříkladu Honza Janata - ten sice dříve snookerové MR už vyhrál, ale to bylo v dobách, kdy se u nás snooker hrál jako doplňěk poolu. Dnes jsou tu už snookeroví specialisté a... Janata stejně došel až do semifinále a některé zápasy teda exceloval. Podobně Adam Houdek - poolista, který vyřadil jak Zabloudila, tak Mariče - tj. hráče, kteří jinak patří k favorizovaným ve snookerových soutěžích.

Každopádně jediní dva vyslovení favorité MR byli dva - tradičně Fang a "skrytě" Dominik Halamka. Dominik je známý jako hráč poolu, ale nesoutěžně hraje hodně snooker. Už byl ve snookeru mistr republiky a nikdy z MR neodešel bez medaile. Trénuje v Herlequinu a každý, kdo ho tam viděl hrát, tak chválil. Kdo na MR zaexceloval, byl Richard Ormiston. Na Masters byl ve finále, na MR hrál parádně. Zcela vymazával své soupeře, včetně dlouho neporaženého Fanga v semifinále. Až Dominik Halamka ve finále, které byla spíše bitvou nervou a jistot, Richarda zastavil a vyhrál. Jak říkal, výkony nebyly stoprocentní, ale byly takové, kterými vyhrál - hlavně díky parádním koncovkám, kdy z ničeho vykouzlil v závěru framu najednou dvacet a více bodů.

MR jsem si užil - jako divák, spoluorganizátor, částečný rozhodčí (na vracení situací z prvního kola play-off asi nezapomenu :D) a tvůrce výsledkové tabule pro finále :) Samozřejmě vytvořené v Javě :D

No, a nakonec jsem si začátkem května i zkusil snookerové mluvení do televize :) Šli jsem se Zdeňkem dělat další díl našich rozhovorů - tentokrát s Michalem Šímou, komentátorem Eurosportu. Měla to být částečně i reportáž z toho, jak se dělá přenos. Tak jsem si to tam prohlédli, Michala se vyptali, vlezli si s ním do komentátorské kabiny... a tam Michal ukázal, že myslel vážně otázku/pobídku "pojďte si taky zkusit něco říct" :) Nejprve jsme říkali, že bychom tam neměli co říct, ale nakonec teda, že to zkusím :) V okamžiku, kdy Michal do přenosu řekl: "A po přestávce na nás čeká malé překvapení", to stejně už nešlo jinak :))

Michal nahodil, že bychom mohli začít tím, že okomentuju, co mě překvapilo v letošním Mistrovství světa, které právě probíhalo a jehož zápas byl zrovna na programu. Tak jo, vzal jsem si k ruce pavouka, něco tam vybral, skočil si na nervózní toaletu, pustil si mikrofon u sluchátek... a tak jsem tam jako "snookerový žurnalista" (tak jsem byl uveden :)) povídal o tom, že některá stará známá jména jsou ze hry ven, že některá nová naopak ve hře a že si myslím, že vyhraje Hendry (hned následující zápas dostal klepec od O'Sullivana :D). A pak Michal přehodil téma k našemu MR. A pak jak je na tom snooker u nás. K ženám ve snookeru. Ke snookeru na Slovensku. A už nevím k čemu všemu. Michal zalovil v dosud došlých diváckých dotazech posílaných mailem a něco z toho se právě ve zmíněných tématech načalo. Zaplaťpánbu, že to byly otázky, na které jsem dokázal improvizovaně odpovídat :D

Nevím, jak vlastně byl můj vstup dlouhý - možná pět, možná deset minut - celkem jsem tam chytl slinu a jak jsem začal, tak nakonec mluvil dál, ale prý to bylo dobré :) Jednou jsem se tam sice uprostřed věty na jednom slově zasekl, ale z toho mě Michal zase vysekl :) No, sice jsem měl ze začátku sevřený žaludek, ale zážitek to byl moc pěkný - jak přítomnost ve studiu při přenosu, tak samotné mluvení :)) Akorát jsem se teda neslyšel :) Když jsem mluvil, tak jsem vlastně ani nevnímal, co jsem vlastně říkal, a docela by mě ten výsledek samotného zajímal :)

Tak tu končím...

Wed, 02 Jul 2008 23:50:00 +0000

Tak a je to. Nedá se nic dělat, je to nevratné - starý dobrý jinak.cz hosting bude s červencem končit, takže nastane velká migrace - otázka je kam? :)

Tedy ne až tak na to, na jaký hosting, jako spíš - zatraceně, jak mám pojmenovat doménu? :)))

Podle blogu...? Hmm... ale když už, budu to využívat i pro jiné účely než pouze pro blog.

Podle sebe...? Mmm... ne :))

Vymyslet nějaké úplně nové "cool" jméno...? Mno... tak to už vůbec ne... :)

Anebo nějaká rada, jak se z toho vykroutit?

Ach jo, ale už dopředu se netěším na zprovozňování blogu na jiném serveru, to bude zase porod - jiná verze php bude určitě chtít zase nějaké jiné úpravy zdrojáků, beztak se při migraci rozsype kódování textů v databázi... no, ale jsem optimista - vše určitě půjde hravě vyřešit ;)

Slohová dvojka po devíti letech

Tue, 01 Jul 2008 23:10:00 +0000

"Ahoj, Péťo, potřebovala bych jednu věc," ozvala se mi jedno dubnové dopoledne kamarádka Lenka. "Potřebovala bych napsat slohovku, napsal bys mi to, prosím?" Neodpustil jsem si své neodpustitelné - krátké poučení o (ne)moralitě tohohle počínání, o tom, že jde sama proti sobě, a neodpustil jsem si ani to, že neumím říct ne :) Slohovka měl být výklad, takže by se hodilo gesto ala "zívačka" a něco vyprodukovat. Bylo na to koneckonců pět dnů.

Na základní škole jsem sloh neměl příliš rád. Vůbec jsem totiž na základce nerad psal - škrábal jsem (v první třídě jsem dostal pero jako třetí od konce, protože jsem do tužky hrozně ryl; a koneckonců škrábu dodnes), gramatika nebyla z nejhorších, ale psaní jsem prostě neměl rád. A navíc ty slohové útvary - různé popisy nebo psaní dopisu, to mě vždycky ničilo. Přišlo mi to svým způsobem hrozně umělé, jakoby k ničemu. Tam jsem taky v deváté třídě dostal ze slohu dvojku právě z toho dopisu. Ne, že bych byl tak stoprocentní jedničkář, abych si i po těch letech konkrétně pamatoval každou jinou známku než jedničku, to ne, ale tohle byla právě ze slohu má poslední "nejednička", na kterou si vzpomínám.

Se střední školou se totiž má slohová situace docela obrátila. Sloh jsem si zamiloval. Z nějakého důvodu mi přestalo vadit psaní a hlavně bylo i o čem psát - syntetické útvary nahradily zvětšiny nějaké tvárné a tvůrčí úvahy, fejetony, výklady... A navíc mi to i šlo, což se podepisovalo na mých pocitech trapasů, když často byla moje práce vyučující citovaná jako vzorová a veřejně čtená před celou třídou. Každopádně si dodnes pamatuji na dvě pěkné slohovky - jedna byl odborný článek, kde jsem psal o programovacích jazycích, to bylo pěkné :) A ta druhá, u té mě zvlášť mrzí, že zmizela kdesi v propadlišti školních kabinetů. To byla úvaha na téma "Má Václav Klaus odejít z politiky?" (pozn. jednalo se o období před prvním zvolením VK prezidentem). Tam jsem se vyřádil a dodnes na ten extatický zážitek vzpomínám :)

Se skončením střední školy jsem slovo "slohovka" už nikdy nepoužil a neřešil. Když jsem něco psal, tak jsem psal k danému účelu a ne pro účel slohovky :)

Takže až teď. A výklad... Tak výklad, to je přece v pohodě, vykládám rád....

Jenže...

...našlo se pár háčků. Ten, který mě trýznil nejvíc, byl limit jedné a půl stránky ve wordu maximálně. Což je pro mě fatální - fatální málo. Jak je koneckonců vidět i v příspěvích tady, místem nešetřím - a žel musím přiznat, že místem ani pořádně šetřit neumím. Délka čehokoliv mnou napsaného tradičně přesahuje požadované limity a tady zase nějaký limit.

Druhý háček byl pak v tématu - vykládat výklad by se dal o čemkoliv, tedy alespoň jsem si to myslel. Akorát jsem střílel mimo terč - stále mě napadala témata týkající se, co já vím, věcí kolem Javy, evolučních algoritmů, umělé inteligence, dnešních cool internetových konceptů. Jó, vykládalo by se o sto šest, jenže... kamarádka má k těmhle věcem blízko asi tolik, kolik já k té její státní správě. Holt, na tuhle školu se to nehodí, takže co...? Musí se holt sáhnout někam jinam - becná úvahová témata jsou holt passé, tohle je výklad, takže, takže... mmm...

...uplynulo pět dnů a následující den jsem měl předat hotový výsledek. A ono nic. Nečapl jsem téma hned a pak už jsem to neřešil. Až najednou: "a zatraceně, zítra to má být...". Takže dobrá, vyprodukovat nějaká výkladová témata - komiksy, to je pěkné téma. Dělal jsem na ně onehdy přednášku, mám koncept v hlavě, to půjde jako po másle. Snoooker... ten u nás málokdo zná, o tom se taky dá něco vyložit. Tohle byla totální nouzovka, ale proč jí nevzít v potaz? :) Roleplay hry - to je zajímavé téma lehce brousící (když se tak napíše) do psychologie a sociologie, to by se mohlo hodit. A nakonec - hmm, když už psychologie, co nezrecyklovat Wasonovu úlohu, o které jsem tu už jednou psal? Lenka se o psychologii zajímá, omotá se to nějakými věcmi o evoluční psychologii, odřeží se některé věci z logiky a je to.

Čtvero kandidátů a kterého z nich vybrat... Napsal jsem teda všechny čtyři. Snooker a roleplay jakž takž ušly, komiksy byl celkem pěkný text, ale přišel mi ne až tak korektně výkladový, Wasonova úloha byl naopak výklad zcela briskní. Odesláno Lence, ať si vybere...

Dva týdny poté.

"Tak co slohovka?"

"No, víš..." a nepřestával jsem žasnout :)

Lenka si vybrala opravdu to psychologické téma. Ostatními třemi nepohrdly její tři spolužačky :) Všechny tři dostaly jedničku, ale... ale za tu Wasonovu úlohu Lenka dostala dvojku. Což byl pro mě docela šok, protože to podle mého byla skutečně daleko nejlepší ze všech čtyřech variant. Vysvětlení přišlo vzápětí...

"Já jsem právě chtěla, abys mi to napsal ty. Měla jsem pocit, že si na mě totiž ten učitel zasednul. No... a teď to vidíš, tomu se musim smát."

Vidím a směju se taky, ale holt co naplat - po devíti letech od toho dopisu z deváté třídy si holt připisuju ze slohu dvojku :D No, tak jsem každopádně ještě jednou "vyhuboval", že takovéhle triky by se dělat neměly... a zároveň věděl, že příště bych to udělal zas :)

Exhibující samota

Sun, 29 Jun 2008 18:07:00 +0000

Tak. Původně jsem měl v plánu to tady po pauze vzít nějak postupně a zpětně chronologicky, začít třeba nějakým rekapitalučním úvodem a... nakonec ne. Proč vlastně? Deníčkové to tady není a nikdy nebylo. No, a abych se přiznal, dost věcí z toho, co se za ty tři měsíce stalo, jsem tak nějak pozapomněl - buď už není ten původní drajv, se kterým jsem si tehdy říkal: "jó, to by byl příspěvek do blogu!" (takže si na drajv k oněm článkům počkám), anebo věci už chybí kontext (takže si na kontext k oněm článkům počkám), anebo jsem to fakt zapomněl. Pořád se totiž nemůžu zbavit dojmu, že jsem něco ztratil nebo někde zapomněl - přitom jak klíče, tak mobilní telefon i "Java příruční svítítko" mám teďka přímo na očích, takže zapomenutí se fakt může vázat jedině k tomuhlenc blogu a obsahu do něj.

Začnu teda bez úvodu, bez chronologie... ale nebude to jen tak ledabilé a náhodné píchnutí do seznamu "co jsem chtěl psát na blog a nenapsal jsem a přitom nezapomněl". Jde totiž o aktualitu, která se však trochu váže i na ty uplynulé tři měsíce místního ticha.

Kamarádka Adéla studuje fotografii na FAMU. Začátkem jara mě jen tak smskově stručně požádala, jestli bych jí nepomohl s focením, že na detailech a o tom, o co půjde, se dohodneme až osobně. Samozřejmě jsem souhlasil. Kdokoliv, kdo umí tvořit nějaké umění (ať už kreslit, fotit, hrát na hudební nástroj, či cokoliv jiného, co lze nazývat uměním), ten je pro mě mág. Umělecké sklony jsem nikdy neměl - nenakreslím a nezahraju ani ň, obdivuju ty, kteří ano. A taktéž mě láká se účastnit procesu vzniku nějakého toho uměleckého kousku - zvědavost se nezapře. A tady přede mě padla nabídka být přímo u focení nějakého souboru. Těšil jsem se teda jako malej kluk na to, až se dozvím, o co přesně půjde.

Má původní představa o účasti při focení byla toho druhu, že budu někde držet nějakou větev, která bude součástí nějaké scény. Ta padla za vlast prakticky ihned, jak jsem se s Adélou setkal - neměl jsem totiž být v roli čumila či držeče dekorací, ale foceného objektu. Neměl jsem čas se ani jakkoliv vážně či v žertu ošívat, protože hned dodala i detaily - jde o její klausurní soubor na závěr ročníku a vybrala si téma, kterému dala název "Osamělí mladí muži". Tohle mě hned nadchlo :) Prý zná hodně kluků věku 20-30, kteří jsou dlouhodobě singl a většinou mají nějaký zajímavý koníček... a co když ta samota a koníček je vzájemnou kompenzací či důsledkem jednoho či druhého... A na tom to celé chce založit - série mladých osamělců v prostředí jejich koníčka - u všech fotek stejná kompozice: kromě focené objektu ni dalšího živáčka a objekt stojící uprostřed z obou stran "obklopen" svým koníčkem... A hned začala vyjmenovávat okruh adeptů pro sérii - včelař, šermíř, plavec, airsofťák, cestovatel, modelář keramiky,...

Hltal jsem z Adélčina povídání a popisování ideje každé její slovo - jako zatvrzelému singlistovi mi to připadalo jako parádní věc. Sice prý tyhle sociologické fotostudie jsou celkem běžné téma a téma vztahů také, ale ten seznam dalších osamělců zněl hodně nadějně na to, aby z toho skutečně vznikla velmi zajímavá sbírka. Šel jsem do toho... a teď s čím...? Varianty byly tři - varianta, která snad ani neproběhla nějakým vážný rozhodováním, bylo mé IT pozadí. Fotka v nějakém geekovském tričku, notebook, co já vím... Ale to bych nebyl já (vážně :))) Druhá varianta byl můj sídlištní původ - něco stylem "osamocen mezi paneláky". A třetí varianta byl snoooker.

Nejprve jsme jedno nedělní odpoledne křižovali s foťáky, stativem, odrazkami a stínítky sídliště. A našli jsem jedno fakt povedené místo - kopeček přímo před škvírou mezi dvěma paneláky. Bylo pod mrakem, výraz se mi dařil (prostě jsem se tvářil neemočně normálně), i samotnému mi připadalo, že tam stojím nějak ztraceně a osamoceně. Takže jako základ dobré.

Pár dnů nato jsem Adélu vzal do Harlequinu, což je kulečníková herna na Vinohradech a snad asi jediná, která má opravdový skalní kulečníkový feeling a nebudí dojem megaherny pro rozhazovačné asiaty či turisty. Tam se Adéle moc líbilo, ba co líbilo, nadšení z ní sršelo - to, že prý bude pro její představu o fotce úplně ideální. No, já ty představy doplnil tím, že přijdu oblečen ve snookerovém áčku - košile, vesta, motýl, kalhoty, boty - spíš než dojem osamocení to celé dávalo dohromady nádech tragična :)

Domluvil jsem do Harlequinu přístup mimo otevírací hodiny (ještě jednou díky Pavlovi Halamakovi), takže osamocenost v kulečníkové herně to byla nefalšovaná. Sice trochu kolidovala se zaníceně trénující Kryštofem Michalem, který má Harlequin mimo otevírací hodiny jako svou základnu pro pobírání tréninkových dávek, ale nakonec se nám i jeho podařilo vylákat mimo záběr :) Při samotném focení se ukázalo, že v herně je trochu temněji, než se Adéle původně zdálo, takže to bylo náročnější na focení. Adéla je ale dobrá a všechno zvládla (nakonec i doretušovat ;)).

Nacvakané dvě série mých osamocených podobizen. K tomu měla Adéla už hotových pár ostatních singlistů a dalších více než deset ještě čekalo. Moje kulečníková fotka se po celou dobu držela v nejužším výběru favoritů na zařazení do finálního výběru, který půjde k ohodnocení - a to přesto, že se mně osobně teda kdovíjak nelíbila, ta sídlištní byla lepší :) Ale je fakt, že na té kulečníkově vypadám tak nějak víc ztraceně :D

Tři měsíce Adéliny práce, přefocování, cestování, vybírání, přebírání, upravování, vyvolávání, konzultací a veškerých dalších libůstek s tím spojených utekly jako voda. Co mě potěšilo - dostal jsem se do finálního výběru osmi singlistů. Každá velkoformátová fotka je navíc opatřena jménem a věkem daného singlisty, informací o jeho povolání/okruhu studia a krátkým citátem :)) Celé to budí dojem opravdu nějakého panoptika zoufalců :D (Už jen chybí nechat tam telefonní čísla a dát to na net :))

Předpremiéra souboru se začátkem června konala na festivalu západočeského umění Chebské dvorky. Nebyl jsem tam, ale z doslechů prý pěkné. Krátce na to následovala už klausura a po ní už versnišáž výstavy prací všech studentů z ročníku. Hodnocení pro Adélu dopadlo velmi dobře a já se předminulý čtvrtek na vernisáži konečně mohl prohlédnout :)

Místnost s Osamělými mladými muži jsem si nechával na konec jako zlatý hřeb, mezitím mě tam zaujaly práce ostatních - jsou na famu šikovní studenti :) A pak jsem se vydal k fotkám sebe a kolegů - vypadá to fakt pěkně :) A jak se zdálo, docela to zaujalo i návštěvníky, protože se tam vždycky tvořily frontičky postupující od jedné fotky singlisty k druhému, čtoucí zároveň doprovodné popisky. Bylo to zkrátka jako v nějakém muzeu - a chvílemi jsem si tam mezi těmi lidmi připadal jako chodící exponát, co tam zrovna utekl z vitríny :D Citát tam mám trochu krácený, takže to zní jako taková změť neúplných implikací (v originální formě nebyl však o moc lepší :)).

Píšu to sem jako aktuálku - v Praze výstava trvá do 4.července, pak by se Osamělí mladí muži měli stěhovat do Brna, kde by v nějaké kavárně měli nějakou dobu vyset. Takže kdo se chce mrknout nejen na ně (jsou tam i další zajímavé soubory), do 4.7. má příležitost. Je to v Hartigovském paláci na Malostranském náměstí, viz. níže.

Žádné obrázky a fotky u sebe nemám - dnes jsem se vrátil z teplých krajin (prakticky hned po vernisáži jsem tam odjel), takže to sem házím víceméně narychlo bez ladu a skladu. A ještě dodatek - paradoxně v době kolem vernisáže jsem byl ze dvou front atakován na můj singl status - tvrz však odolala ;)

Ale byl to zajímavý zážitek - ne, že by mě pózování před objektivem nějak rajcovalo, ale zvědavost aspoň na krátko ukojena na míru maximální ;)

Krátké listy bloudícího ligisty X

Wed, 12 Mar 2008 00:25:00 +0000

Tak, první zápasy v T3 za mnou. Dojmy... smíšené jak co do chronologického členění, tak co do extrémů. Ono je to dost nahoru dolu.

Prvním soupeřem mi byl v sobotu Osip Zusmanovic. Oproti původnímu mínění jde o hráče původem z Ukrajiny, takže žádný Chorvat, jak jsem si myslel. Každopádně jde o dvanáctiletého klučinu, který má doma stůl, denně trénuje a fakt nerad prohrává. Nějak jsem se s tím vypořádal, ovšem jak jsem se doslechl, dost lidí má s hrou s ním problém kvůli těm jeho smutečním výrazům, když se mu něco nepovede. A je to fakt - když se mu něco nepodařilo, připadal jsem si v tu chvíli jako někdo, kdo mu sebral pytlík bonbónů. Každopádně hrál pěkně - potápění šlo, nahrávky taky a k mému překvapení ani příliš nejančil a nesnažil se za každou cenu potápět. Na to, že se pomalu sotva nahne nad stůl, v situacích na stole chodil fakt pěkně. Zároveň byl do zápasu i ponořený, takže až na tu jeho občasnou vzteklost a nešťastné výrazy, to bylo zcela ok. Zápasu přihlížel i Mario Marič, který povzbuzoval a fandil - nutno říct, že na obě strany. Až mě ty jeho balkánské ovace na mou stranu občas přinášely do rozpaků :)

První frame se mi docela vydařil, pár pěkných červených, pár menších náběhů, jeden větší v podobě 12 za červenou, mezi červenými zamotanou zelenou, červenou, růžovou a červenou... a už ne vyklepanou růžovou, škoda, šlo by z toho i pokračovat dál. Tak jsem si celý frame vesele o nějakých cca 10 bodů vedl, jsme na barevných a Osip od hnědé stůl vyčistí celý. 22 pro Osipa, frame fuč, říkám si "aha" a jde se do framu druhého...

...ten z mé strany nic moc. Červené sice padaly dobře, ale už bez ničeho dalšího. Zatímco Osip to další, tedy aspoň dvou, tří koulové náběhy dával. Na začátku barevných už bylo jasné, že budu prohrávat 0-2.

Takže třetí frame. Tam se mi zase začalo dařit trochu líp - nějaké menší náběhy, koule padaly do kapsy z různých pozic, tágo mi sedělo v ruce, dobrý pocit ze hry. Takže 1-2.

A poslední frame byl dost nervózní - Osip chtěl vyhrát a já neprohrát. Náběhy vesměs žádné, ale body jsem ze stolu ukrajoval aspoň jednotlivými koulemi a protože jsem dal i nějaké ty barevné v dohrávce, tak jsem tím oďobáváním nakonec získal i celý frame a v zápase remízu 2-2.

Což beru jako fajn. Soupeř byl dobrý, nevyzpytatelný a hrál i o fous lépe.

Úterý a druhý zápas s Madjidem Abesem (je to Alžířan). Šel jsem na něj dobře naladěn, s chutí do hry a dobrým pocitem. Jenže nějak se to začalo hroutit. První frame ještě jakž takž. No, ve skutečnosti teda nic moc, ale kdybych na tom měl hledat nějaká pozitiva, aspoň jsem byl spokojený s těmi některými červenými, ale nahrávky na barevné vesměs bída a když, tak barevná zcela zahozená. Madjid na tom nebyl o moc lépe, naopak - jakžtakž mi ještě vycházely jistoty. Nicméně i přesto Madjid vyhrál, zejména na barevných mu to vyšlo lépe než mně. A herně jsem najednou byl mimo - dlouhé koule nic, zpravidla jsem jí trefil úplně naopak. V ruce jsem necítil jistotu a začal strky zase rvát, což podvědomě dělám tehdy, když chci prolomit ty nezdary - metoda k ničemu :)

Druhý frame jsem vyhrál. Přiznám se, že ani pořádně nevím jak. Madjid udělal pár faulů a ten náskok jsem zuby nehty udržel. I tento frame nicméně stále bez náběhu, připadal jsem si, že hraju jako když lopatou nabírám písek - na stole se vždycky našla situace, kterou v trénincích zkouším a vychází - tady to bylo ve znamení totálně přetažených přihrávek do země nikoho. Obecenstvo v podobě lik a Misstriss se tedy snad bavilo aspoň mezi sebou, když už ne tím, co jsme tam s Madjidem vyráběli :) Já se bavil hrou a hlavně přemýšlením nad tím, co se nám na stole utvářelo - protože snad v každém framu zápasu se stůl rozhodil nešťastně. Červené všude a to hlavně na mantinelech, barevné mimo své body v úplně "mrtvých" zónách, kam se z červených jen tak dostat nedalo. Vymyslet tady jistotu nebo nějaký hrubý plán, jak z toho něco nahrát, to zavánělo docela pokročilou intelektuální výzvou :)

Třetí frame byl ale bída snad největší. Nicméně - začalo to záchvěvy zlepšení. Tříkoulový náběh se žlutou (takže i čtyřbodový), pak pár hezkých nahrávek na barevné (které jsem zazdil). Madjidovi se taky povedly nějaké kombinace, ale hlavně mě nachytal v několika snookerech. Někdy v tu chvíli jsem nebyl schopen zahrát skoro nic - pokud bych kouli do kapsy dostal, tak jedině rukou :) Bodový náskok Madjid držel a před barevnými zvyšoval. Na barevných jsem se snažil vymyslet tam nějaký snooker, ale místo toho se veškerá snaha otáčela v "anti-jistoty", kdy jsem chybnými strky Madjidovi spíše nahrával. Nakonec mě vytrestal - místy se štěstím, ale zcela zaslouženě. 2-1 pro něj. Měl jsem hlad, byl jsem vyždímanej snahou, která nevedla absolutně k ničemu, a vidina dlouhého framu, kde to zase nepůjde, nepřinášela náladě nic dobrého. Ale pořád jsem doufal, že se to chytne a vrátí do těch lepších kolejí jako v některých předchozích zápasech. Problém je, že koncentrace byla z toho nepovedeného průběhu hodně fuč - no, a pokud se nesoustředím začnu hrát riskantně. Co riskantně, to nejsou ani risky, to bývají spíš nesmysly :)

No, ale v tom posledním framu se trochu dařit začalo. Ze začátku teda spíš Madjidovi, ale pak i mně. Pár náběhů, zelepšené nahrávky, před barevnými náskok, dvakrát jsem Madjida nechtěně se štěstím zasnookeroval, zelená frameballem, vše padlo. Madjid ještě zkoušel vymyslet nějakou snookerovou situaci. To se nepovedlo a od hnědé jsem dal modrou a růžovou, tak aspoň na samotný konec něco z kategorie podařenějšího :) Takže opět 2-2. Myslím, že zcela oprávněně, protože vyhrát si podle mého nezasloužil ani jeden z nás.

Pokud se nepletu, tak za daného stavu výsledků by mi to mělo zaručit postup do play-off, i kdybych zápas s Andym Millsem (ten postupuje z prvního místa) prohrál. Ale radši do něj půjdu s myšlenkami na pokus o nějaký dobrý výsledek - i když po té dnešní divočině nevím, nevím :)))