Tak a je to. Nedá se nic dělat, je to nevratné - starý dobrý jinak.cz hosting bude s červencem končit, takže nastane velká migrace - otázka je kam? :)

Tedy ne až tak na to, na jaký hosting, jako spíš - zatraceně, jak mám pojmenovat doménu? :)))

Podle blogu...? Hmm... ale když už, budu to využívat i pro jiné účely než pouze pro blog.

Podle sebe...? Mmm... ne :))

Vymyslet nějaké úplně nové "cool" jméno...? Mno... tak to už vůbec ne... :)

Anebo nějaká rada, jak se z toho vykroutit?

Ach jo, ale už dopředu se netěším na zprovozňování blogu na jiném serveru, to bude zase porod - jiná verze php bude určitě chtít zase nějaké jiné úpravy zdrojáků, beztak se při migraci rozsype kódování textů v databázi... no, ale jsem optimista - vše určitě půjde hravě vyřešit ;)

"Ahoj, Péťo, potřebovala bych jednu věc," ozvala se mi jedno dubnové dopoledne kamarádka Lenka. "Potřebovala bych napsat slohovku, napsal bys mi to, prosím?" Neodpustil jsem si své neodpustitelné - krátké poučení o (ne)moralitě tohohle počínání, o tom, že jde sama proti sobě, a neodpustil jsem si ani to, že neumím říct ne :) Slohovka měl být výklad, takže by se hodilo gesto ala "zívačka" a něco vyprodukovat. Bylo na to koneckonců pět dnů.

Na základní škole jsem sloh neměl příliš rád. Vůbec jsem totiž na základce nerad psal - škrábal jsem (v první třídě jsem dostal pero jako třetí od konce, protože jsem do tužky hrozně ryl; a koneckonců škrábu dodnes), gramatika nebyla z nejhorších, ale psaní jsem prostě neměl rád. A navíc ty slohové útvary - různé popisy nebo psaní dopisu, to mě vždycky ničilo. Přišlo mi to svým způsobem hrozně umělé, jakoby k ničemu. Tam jsem taky v deváté třídě dostal ze slohu dvojku právě z toho dopisu. Ne, že bych byl tak stoprocentní jedničkář, abych si i po těch letech konkrétně pamatoval každou jinou známku než jedničku, to ne, ale tohle byla právě ze slohu má poslední "nejednička", na kterou si vzpomínám.

Se střední školou se totiž má slohová situace docela obrátila. Sloh jsem si zamiloval. Z nějakého důvodu mi přestalo vadit psaní a hlavně bylo i o čem psát - syntetické útvary nahradily zvětšiny nějaké tvárné a tvůrčí úvahy, fejetony, výklady... A navíc mi to i šlo, což se podepisovalo na mých pocitech trapasů, když často byla moje práce vyučující citovaná jako vzorová a veřejně čtená před celou třídou. Každopádně si dodnes pamatuji na dvě pěkné slohovky - jedna byl odborný článek, kde jsem psal o programovacích jazycích, to bylo pěkné :) A ta druhá, u té mě zvlášť mrzí, že zmizela kdesi v propadlišti školních kabinetů. To byla úvaha na téma "Má Václav Klaus odejít z politiky?" (pozn. jednalo se o období před prvním zvolením VK prezidentem). Tam jsem se vyřádil a dodnes na ten extatický zážitek vzpomínám :)

Se skončením střední školy jsem slovo "slohovka" už nikdy nepoužil a neřešil. Když jsem něco psal, tak jsem psal k danému účelu a ne pro účel slohovky :)

Takže až teď. A výklad... Tak výklad, to je přece v pohodě, vykládám rád....

Jenže...

...našlo se pár háčků. Ten, který mě trýznil nejvíc, byl limit jedné a půl stránky ve wordu maximálně. Což je pro mě fatální - fatální málo. Jak je koneckonců vidět i v příspěvích tady, místem nešetřím - a žel musím přiznat, že místem ani pořádně šetřit neumím. Délka čehokoliv mnou napsaného tradičně přesahuje požadované limity a tady zase nějaký limit.

Druhý háček byl pak v tématu - vykládat výklad by se dal o čemkoliv, tedy alespoň jsem si to myslel. Akorát jsem střílel mimo terč - stále mě napadala témata týkající se, co já vím, věcí kolem Javy, evolučních algoritmů, umělé inteligence, dnešních cool internetových konceptů. Jó, vykládalo by se o sto šest, jenže... kamarádka má k těmhle věcem blízko asi tolik, kolik já k té její státní správě. Holt, na tuhle školu se to nehodí, takže co...? Musí se holt sáhnout někam jinam - becná úvahová témata jsou holt passé, tohle je výklad, takže, takže... mmm...

...uplynulo pět dnů a následující den jsem měl předat hotový výsledek. A ono nic. Nečapl jsem téma hned a pak už jsem to neřešil. Až najednou: "a zatraceně, zítra to má být...". Takže dobrá, vyprodukovat nějaká výkladová témata - komiksy, to je pěkné téma. Dělal jsem na ně onehdy přednášku, mám koncept v hlavě, to půjde jako po másle. Snoooker... ten u nás málokdo zná, o tom se taky dá něco vyložit. Tohle byla totální nouzovka, ale proč jí nevzít v potaz? :) Roleplay hry - to je zajímavé téma lehce brousící (když se tak napíše) do psychologie a sociologie, to by se mohlo hodit. A nakonec - hmm, když už psychologie, co nezrecyklovat Wasonovu úlohu, o které jsem tu už jednou psal? Lenka se o psychologii zajímá, omotá se to nějakými věcmi o evoluční psychologii, odřeží se některé věci z logiky a je to.

Čtvero kandidátů a kterého z nich vybrat... Napsal jsem teda všechny čtyři. Snooker a roleplay jakž takž ušly, komiksy byl celkem pěkný text, ale přišel mi ne až tak korektně výkladový, Wasonova úloha byl naopak výklad zcela briskní. Odesláno Lence, ať si vybere...

Dva týdny poté.

"Tak co slohovka?"

"No, víš..." a nepřestával jsem žasnout :)

Lenka si vybrala opravdu to psychologické téma. Ostatními třemi nepohrdly její tři spolužačky :) Všechny tři dostaly jedničku, ale... ale za tu Wasonovu úlohu Lenka dostala dvojku. Což byl pro mě docela šok, protože to podle mého byla skutečně daleko nejlepší ze všech čtyřech variant. Vysvětlení přišlo vzápětí...

"Já jsem právě chtěla, abys mi to napsal ty. Měla jsem pocit, že si na mě totiž ten učitel zasednul. No... a teď to vidíš, tomu se musim smát."

Vidím a směju se taky, ale holt co naplat - po devíti letech od toho dopisu z deváté třídy si holt připisuju ze slohu dvojku :D No, tak jsem každopádně ještě jednou "vyhuboval", že takovéhle triky by se dělat neměly... a zároveň věděl, že příště bych to udělal zas :)

Tak. Původně jsem měl v plánu to tady po pauze vzít nějak postupně a zpětně chronologicky, začít třeba nějakým rekapitalučním úvodem a... nakonec ne. Proč vlastně? Deníčkové to tady není a nikdy nebylo. No, a abych se přiznal, dost věcí z toho, co se za ty tři měsíce stalo, jsem tak nějak pozapomněl - buď už není ten původní drajv, se kterým jsem si tehdy říkal: "jó, to by byl příspěvek do blogu!" (takže si na drajv k oněm článkům počkám), anebo věci už chybí kontext (takže si na kontext k oněm článkům počkám), anebo jsem to fakt zapomněl. Pořád se totiž nemůžu zbavit dojmu, že jsem něco ztratil nebo někde zapomněl - přitom jak klíče, tak mobilní telefon i "Java příruční svítítko" mám teďka přímo na očích, takže zapomenutí se fakt může vázat jedině k tomuhlenc blogu a obsahu do něj.

Začnu teda bez úvodu, bez chronologie... ale nebude to jen tak ledabilé a náhodné píchnutí do seznamu "co jsem chtěl psát na blog a nenapsal jsem a přitom nezapomněl". Jde totiž o aktualitu, která se však trochu váže i na ty uplynulé tři měsíce místního ticha.

Kamarádka Adéla studuje fotografii na FAMU. Začátkem jara mě jen tak smskově stručně požádala, jestli bych jí nepomohl s focením, že na detailech a o tom, o co půjde, se dohodneme až osobně. Samozřejmě jsem souhlasil. Kdokoliv, kdo umí tvořit nějaké umění (ať už kreslit, fotit, hrát na hudební nástroj, či cokoliv jiného, co lze nazývat uměním), ten je pro mě mág. Umělecké sklony jsem nikdy neměl - nenakreslím a nezahraju ani ň, obdivuju ty, kteří ano. A taktéž mě láká se účastnit procesu vzniku nějakého toho uměleckého kousku - zvědavost se nezapře. A tady přede mě padla nabídka být přímo u focení nějakého souboru. Těšil jsem se teda jako malej kluk na to, až se dozvím, o co přesně půjde.

Má původní představa o účasti při focení byla toho druhu, že budu někde držet nějakou větev, která bude součástí nějaké scény. Ta padla za vlast prakticky ihned, jak jsem se s Adélou setkal - neměl jsem totiž být v roli čumila či držeče dekorací, ale foceného objektu. Neměl jsem čas se ani jakkoliv vážně či v žertu ošívat, protože hned dodala i detaily - jde o její klausurní soubor na závěr ročníku a vybrala si téma, kterému dala název "Osamělí mladí muži". Tohle mě hned nadchlo :) Prý zná hodně kluků věku 20-30, kteří jsou dlouhodobě singl a většinou mají nějaký zajímavý koníček... a co když ta samota a koníček je vzájemnou kompenzací či důsledkem jednoho či druhého... A na tom to celé chce založit - série mladých osamělců v prostředí jejich koníčka - u všech fotek stejná kompozice: kromě focené objektu ni dalšího živáčka a objekt stojící uprostřed z obou stran "obklopen" svým koníčkem... A hned začala vyjmenovávat okruh adeptů pro sérii - včelař, šermíř, plavec, airsofťák, cestovatel, modelář keramiky,...

Hltal jsem z Adélčina povídání a popisování ideje každé její slovo - jako zatvrzelému singlistovi mi to připadalo jako parádní věc. Sice prý tyhle sociologické fotostudie jsou celkem běžné téma a téma vztahů také, ale ten seznam dalších osamělců zněl hodně nadějně na to, aby z toho skutečně vznikla velmi zajímavá sbírka. Šel jsem do toho... a teď s čím...? Varianty byly tři - varianta, která snad ani neproběhla nějakým vážný rozhodováním, bylo mé IT pozadí. Fotka v nějakém geekovském tričku, notebook, co já vím... Ale to bych nebyl já (vážně :))) Druhá varianta byl můj sídlištní původ - něco stylem "osamocen mezi paneláky". A třetí varianta byl snoooker.

Nejprve jsme jedno nedělní odpoledne křižovali s foťáky, stativem, odrazkami a stínítky sídliště. A našli jsem jedno fakt povedené místo - kopeček přímo před škvírou mezi dvěma paneláky. Bylo pod mrakem, výraz se mi dařil (prostě jsem se tvářil neemočně normálně), i samotnému mi připadalo, že tam stojím nějak ztraceně a osamoceně. Takže jako základ dobré.

Pár dnů nato jsem Adélu vzal do Harlequinu, což je kulečníková herna na Vinohradech a snad asi jediná, která má opravdový skalní kulečníkový feeling a nebudí dojem megaherny pro rozhazovačné asiaty či turisty. Tam se Adéle moc líbilo, ba co líbilo, nadšení z ní sršelo - to, že prý bude pro její představu o fotce úplně ideální. No, já ty představy doplnil tím, že přijdu oblečen ve snookerovém áčku - košile, vesta, motýl, kalhoty, boty - spíš než dojem osamocení to celé dávalo dohromady nádech tragična :)

Domluvil jsem do Harlequinu přístup mimo otevírací hodiny (ještě jednou díky Pavlovi Halamakovi), takže osamocenost v kulečníkové herně to byla nefalšovaná. Sice trochu kolidovala se zaníceně trénující Kryštofem Michalem, který má Harlequin mimo otevírací hodiny jako svou základnu pro pobírání tréninkových dávek, ale nakonec se nám i jeho podařilo vylákat mimo záběr :) Při samotném focení se ukázalo, že v herně je trochu temněji, než se Adéle původně zdálo, takže to bylo náročnější na focení. Adéla je ale dobrá a všechno zvládla (nakonec i doretušovat ;)).

Nacvakané dvě série mých osamocených podobizen. K tomu měla Adéla už hotových pár ostatních singlistů a dalších více než deset ještě čekalo. Moje kulečníková fotka se po celou dobu držela v nejužším výběru favoritů na zařazení do finálního výběru, který půjde k ohodnocení - a to přesto, že se mně osobně teda kdovíjak nelíbila, ta sídlištní byla lepší :) Ale je fakt, že na té kulečníkově vypadám tak nějak víc ztraceně :D

Tři měsíce Adéliny práce, přefocování, cestování, vybírání, přebírání, upravování, vyvolávání, konzultací a veškerých dalších libůstek s tím spojených utekly jako voda. Co mě potěšilo - dostal jsem se do finálního výběru osmi singlistů. Každá velkoformátová fotka je navíc opatřena jménem a věkem daného singlisty, informací o jeho povolání/okruhu studia a krátkým citátem :)) Celé to budí dojem opravdu nějakého panoptika zoufalců :D (Už jen chybí nechat tam telefonní čísla a dát to na net :))

Předpremiéra souboru se začátkem června konala na festivalu západočeského umění Chebské dvorky. Nebyl jsem tam, ale z doslechů prý pěkné. Krátce na to následovala už klausura a po ní už versnišáž výstavy prací všech studentů z ročníku. Hodnocení pro Adélu dopadlo velmi dobře a já se předminulý čtvrtek na vernisáži konečně mohl prohlédnout :)

Místnost s Osamělými mladými muži jsem si nechával na konec jako zlatý hřeb, mezitím mě tam zaujaly práce ostatních - jsou na famu šikovní studenti :) A pak jsem se vydal k fotkám sebe a kolegů - vypadá to fakt pěkně :) A jak se zdálo, docela to zaujalo i návštěvníky, protože se tam vždycky tvořily frontičky postupující od jedné fotky singlisty k druhému, čtoucí zároveň doprovodné popisky. Bylo to zkrátka jako v nějakém muzeu - a chvílemi jsem si tam mezi těmi lidmi připadal jako chodící exponát, co tam zrovna utekl z vitríny :D Citát tam mám trochu krácený, takže to zní jako taková změť neúplných implikací (v originální formě nebyl však o moc lepší :)).

Píšu to sem jako aktuálku - v Praze výstava trvá do 4.července, pak by se Osamělí mladí muži měli stěhovat do Brna, kde by v nějaké kavárně měli nějakou dobu vyset. Takže kdo se chce mrknout nejen na ně (jsou tam i další zajímavé soubory), do 4.7. má příležitost. Je to v Hartigovském paláci na Malostranském náměstí, viz. níže.

Žádné obrázky a fotky u sebe nemám - dnes jsem se vrátil z teplých krajin (prakticky hned po vernisáži jsem tam odjel), takže to sem házím víceméně narychlo bez ladu a skladu. A ještě dodatek - paradoxně v době kolem vernisáže jsem byl ze dvou front atakován na můj singl status - tvrz však odolala ;)

Ale byl to zajímavý zážitek - ne, že by mě pózování před objektivem nějak rajcovalo, ale zvědavost aspoň na krátko ukojena na míru maximální ;)

Tak, první zápasy v T3 za mnou. Dojmy... smíšené jak co do chronologického členění, tak co do extrémů. Ono je to dost nahoru dolu.

Prvním soupeřem mi byl v sobotu Osip Zusmanovic. Oproti původnímu mínění jde o hráče původem z Ukrajiny, takže žádný Chorvat, jak jsem si myslel. Každopádně jde o dvanáctiletého klučinu, který má doma stůl, denně trénuje a fakt nerad prohrává. Nějak jsem se s tím vypořádal, ovšem jak jsem se doslechl, dost lidí má s hrou s ním problém kvůli těm jeho smutečním výrazům, když se mu něco nepovede. A je to fakt - když se mu něco nepodařilo, připadal jsem si v tu chvíli jako někdo, kdo mu sebral pytlík bonbónů. Každopádně hrál pěkně - potápění šlo, nahrávky taky a k mému překvapení ani příliš nejančil a nesnažil se za každou cenu potápět. Na to, že se pomalu sotva nahne nad stůl, v situacích na stole chodil fakt pěkně. Zároveň byl do zápasu i ponořený, takže až na tu jeho občasnou vzteklost a nešťastné výrazy, to bylo zcela ok. Zápasu přihlížel i Mario Marič, který povzbuzoval a fandil - nutno říct, že na obě strany. Až mě ty jeho balkánské ovace na mou stranu občas přinášely do rozpaků :)

První frame se mi docela vydařil, pár pěkných červených, pár menších náběhů, jeden větší v podobě 12 za červenou, mezi červenými zamotanou zelenou, červenou, růžovou a červenou... a už ne vyklepanou růžovou, škoda, šlo by z toho i pokračovat dál. Tak jsem si celý frame vesele o nějakých cca 10 bodů vedl, jsme na barevných a Osip od hnědé stůl vyčistí celý. 22 pro Osipa, frame fuč, říkám si "aha" a jde se do framu druhého...

...ten z mé strany nic moc. Červené sice padaly dobře, ale už bez ničeho dalšího. Zatímco Osip to další, tedy aspoň dvou, tří koulové náběhy dával. Na začátku barevných už bylo jasné, že budu prohrávat 0-2.

Takže třetí frame. Tam se mi zase začalo dařit trochu líp - nějaké menší náběhy, koule padaly do kapsy z různých pozic, tágo mi sedělo v ruce, dobrý pocit ze hry. Takže 1-2.

A poslední frame byl dost nervózní - Osip chtěl vyhrát a já neprohrát. Náběhy vesměs žádné, ale body jsem ze stolu ukrajoval aspoň jednotlivými koulemi a protože jsem dal i nějaké ty barevné v dohrávce, tak jsem tím oďobáváním nakonec získal i celý frame a v zápase remízu 2-2.

Což beru jako fajn. Soupeř byl dobrý, nevyzpytatelný a hrál i o fous lépe.

Úterý a druhý zápas s Madjidem Abesem (je to Alžířan). Šel jsem na něj dobře naladěn, s chutí do hry a dobrým pocitem. Jenže nějak se to začalo hroutit. První frame ještě jakž takž. No, ve skutečnosti teda nic moc, ale kdybych na tom měl hledat nějaká pozitiva, aspoň jsem byl spokojený s těmi některými červenými, ale nahrávky na barevné vesměs bída a když, tak barevná zcela zahozená. Madjid na tom nebyl o moc lépe, naopak - jakžtakž mi ještě vycházely jistoty. Nicméně i přesto Madjid vyhrál, zejména na barevných mu to vyšlo lépe než mně. A herně jsem najednou byl mimo - dlouhé koule nic, zpravidla jsem jí trefil úplně naopak. V ruce jsem necítil jistotu a začal strky zase rvát, což podvědomě dělám tehdy, když chci prolomit ty nezdary - metoda k ničemu :)

Druhý frame jsem vyhrál. Přiznám se, že ani pořádně nevím jak. Madjid udělal pár faulů a ten náskok jsem zuby nehty udržel. I tento frame nicméně stále bez náběhu, připadal jsem si, že hraju jako když lopatou nabírám písek - na stole se vždycky našla situace, kterou v trénincích zkouším a vychází - tady to bylo ve znamení totálně přetažených přihrávek do země nikoho. Obecenstvo v podobě lik a Misstriss se tedy snad bavilo aspoň mezi sebou, když už ne tím, co jsme tam s Madjidem vyráběli :) Já se bavil hrou a hlavně přemýšlením nad tím, co se nám na stole utvářelo - protože snad v každém framu zápasu se stůl rozhodil nešťastně. Červené všude a to hlavně na mantinelech, barevné mimo své body v úplně "mrtvých" zónách, kam se z červených jen tak dostat nedalo. Vymyslet tady jistotu nebo nějaký hrubý plán, jak z toho něco nahrát, to zavánělo docela pokročilou intelektuální výzvou :)

Třetí frame byl ale bída snad největší. Nicméně - začalo to záchvěvy zlepšení. Tříkoulový náběh se žlutou (takže i čtyřbodový), pak pár hezkých nahrávek na barevné (které jsem zazdil). Madjidovi se taky povedly nějaké kombinace, ale hlavně mě nachytal v několika snookerech. Někdy v tu chvíli jsem nebyl schopen zahrát skoro nic - pokud bych kouli do kapsy dostal, tak jedině rukou :) Bodový náskok Madjid držel a před barevnými zvyšoval. Na barevných jsem se snažil vymyslet tam nějaký snooker, ale místo toho se veškerá snaha otáčela v "anti-jistoty", kdy jsem chybnými strky Madjidovi spíše nahrával. Nakonec mě vytrestal - místy se štěstím, ale zcela zaslouženě. 2-1 pro něj. Měl jsem hlad, byl jsem vyždímanej snahou, která nevedla absolutně k ničemu, a vidina dlouhého framu, kde to zase nepůjde, nepřinášela náladě nic dobrého. Ale pořád jsem doufal, že se to chytne a vrátí do těch lepších kolejí jako v některých předchozích zápasech. Problém je, že koncentrace byla z toho nepovedeného průběhu hodně fuč - no, a pokud se nesoustředím začnu hrát riskantně. Co riskantně, to nejsou ani risky, to bývají spíš nesmysly :)

No, ale v tom posledním framu se trochu dařit začalo. Ze začátku teda spíš Madjidovi, ale pak i mně. Pár náběhů, zelepšené nahrávky, před barevnými náskok, dvakrát jsem Madjida nechtěně se štěstím zasnookeroval, zelená frameballem, vše padlo. Madjid ještě zkoušel vymyslet nějakou snookerovou situaci. To se nepovedlo a od hnědé jsem dal modrou a růžovou, tak aspoň na samotný konec něco z kategorie podařenějšího :) Takže opět 2-2. Myslím, že zcela oprávněně, protože vyhrát si podle mého nezasloužil ani jeden z nás.

Pokud se nepletu, tak za daného stavu výsledků by mi to mělo zaručit postup do play-off, i kdybych zápas s Andym Millsem (ten postupuje z prvního místa) prohrál. Ale radši do něj půjdu s myšlenkami na pokus o nějaký dobrý výsledek - i když po té dnešní divočině nevím, nevím :)))

Začal březen a s ním i další ligový turnaj ve Snooker lize. Minulý mi výsledkově nevyšel a herně také nic moc - snad jen ten poslední zápas s Martinem Perglerem v play-off mi přinesl pár framů, kde jsem byl s hrou spokojený. Tak snad tentokrát zase vstoupím na vlnu o trochu lepších výkonů. No, a koho mi vynesla vlna jiná, tentokrát nasazovací do skupin?

Povedla se skupina mezinárodní. Andy Mills je z Nového Zélandu. Má zkušenosti z první ligy, snooker hraje dlouho, takže adept na favorita skupiny? Určitě. Osip Zusmanovič - mladý chorvatský klučík, co má doma stůl, na kterém denně trénuje. No, hraje prý dost nevyrovnaně, ale jsou na něm zároveň vidět ty natrénované hodiny na domácím stole. Madjid Abes (Egypťan??? budu se ho muset zeptat :)) - ten se snookerem víceméně začal na popud svého kamaráda Serge Dupraze, což je hráč první ligy. Tak tohle by snad mohlo být vyrovnanější, ale každý zápas je jiný.

No, budu se snažit do toho jít přístupem a hrou, jakou jsem hrál první dva framy s Martinem. Nic extra to tedy sice nebylo, ale beru to jako dobrý základ, na kterém stavět - vícero drobných náběhů jsem tam nahrál a vycházely i jistoty. Posledním soupeřem měl být Juraj Kojdjak (Slovensko), ale s tím se ani nepodruhé nestřetnu - z turnaje se odhlásil. Takže tímto národnostně pestrá skupina končí. Jsem zvědavý, jak daleko ten český prapor donesu :))

Nedávno jsem hrál přátelák s Patrickem Šarinem (jo, taky Chorvat :)). Tomu se na rozdíl ode mne turnaj T2 v Open lize vydařil - vypadl až ve čtvrtfinále s Nickem Ollisem. První frame se mi docela povedl - našly se tam nějaké drobné náběhy, některé koule se povedly, leccos se klasicky nepovedlo, ale měl jsem z toho celkem dobrý pocit. Patrick mi přišel, že postupem času začal trochu zmatkovat, zbytečně riskovat a často do strků dával příliš moc síly (což moc dobře znám...). První frame jsem myslím na zelené nebo hnědé získal. Druhý frame se Patrick zlepšil, mně toho oproti prvnímu framu vyšlo méně, takže 1-1. Rozhodující frame jsme nedohráli, skončilo to někde na začátku barevných, Patrick vedl, většinu barevných bych musel dát, takže by asi vyhrál 2-1... toť taková meziturnajová vsuvka :)

Jedním ze základních "guidelines" při návrhu GUI je, aby bylo konzistentní. Přirozeně napadne, že co do barevných schémat, ovšem také do způsobu filosofie ovládání, fontů, zarovnání, potvrzování voleb, ... (mnoho dalšího) ..., a třeba i ikon. A ty aby byly pokud možno z jednoho těsta. Tedy používaly podobné odstíny, sytost barev, nelišily se rozměrově, aby měly stejný styl a rukopis.

Základní otázka - kde je vzít. Nakreslit? No... V aplikacích - ať už desktopových či webových - vídáme mnoho notoricky známých ikon. A tady začíná přihořívat - v knize Filthy Rich Clients autoři doslova radí, že v těchto případech je jedno z nejlepších řešení ty ikony někde prostě a jednoduše vzít. Což koneckonců udržuje i koncepci konzistence mezi aplikacemi - jedna notoricky známá ikona znamená totéž tam i onde (čehož může využít škodolibý návrhář GUI a přiřadit danému ovládacímu prvku zdaleka jinou než notoricky známou funkci :)). Je na druhou zase pravda, že tak naše GUI nebude originální, ale, ehm, mám kvůli tomu brát tužku a začít kreslit skeče? Ona ta neoriginalita dopadne ve výsledku určitě lépe :)

Naskýtá se otázka, kam tedy sahat po ikonách pro své aplikace či weby. A sahat tak, aby to nebyla krádež či plagiátorství. Pokud je někdo napjatý, nebudu čekání prodlužovat.

Velmi dobrá kolekce ikon je na famfamfam.com - široký výběr je tam "Silk" ikon; k dispozici jsou též kolekce "Mini", "Flags" a "Mint". A ano, jsou to ty velmi notorické :))

Zejména pro javovské aplikace bylo často zvykem používat ikony z Eclipse SDK. Sám je používám s oblibou dodnes. Líbí se mi jejich styl, sedí do mnou používaných look and feelů. Faktem je, že s novou verzí Eclipse přichází sem tam nová kolekce ikon, a jak to tak bývá, to, co je novější, nemusí být vždy lepší, nežli starší. Doporučuji tedy prohledat eclipsovský web po (pokud možno) starších verzích. Na internetu se také objevují vydané v samostatných paklících (není nutné tedy stahovat celé SDK a prohledávat adresářovou strukturu), doporučuji googlovat. Popř. stáhnout si NearInfinity (editační program pro Infinity/Aurora engine) a tam je vyzobat bučto ze zdrojáků, nebo z jarové distribuce. V NI totiž právě část kolekce původních eclipsovkých ikon použitá je.

Pěkné ikony nabízí také Tango Desktop Project.

No, a pak tu máme rovnou celou stránku s dalšími odkazy - http://www.maxpower.ca/free-icons/2006/03/05/ (doporučuji tam projít i blogovou sekci "icons").

A nedělám si iluze, že podobných setů není daleko, daleko víc... Schválně - zná někdo další? :)